Vyhladit, přesídlit, ovládnout: Nacistický plán na přetvoření světa

Nacistické impérium nemělo být jen vojenským vítězstvím, ale přetvořením světa podle rasové hierarchie. Němci měli stát na vrcholu jako „páni světa“, nežádoucí národy měly být odstraněny nebo zotročeny.

Hitler v Mein Kampf zdůrazňoval potřebu „životního prostoru“ (Lebensraum) na východě. Inspiroval se evropskými koloniálními mocnostmi, zejména Británií, a tvrdil, že Německo má právo ovládnout „méněcenné“ národy.

Z této ideologie se postupně vyvinul detailní plán etnické čistky a převzetí zdrojů regionů od Baltského moře po Kavkaz a Střední Asii.

Generalplan Ost (GPO) byl tajný projekt SS a RSHA vypracovaný mezi lety 1941–1942. Zahrnoval:

V plánovaných oblastech mělo být původní obyvatelstvo vyhlazeno, deportováno či zotročeno. Na jejich místa měli přicházet němečtí osadníci, kteří zde měli založit „novou společnost“. Historikové odhadují, že podle GPO mělo být odstraněno či přemístěno až 60 milionů lidí.

Součástí GPO byl i tzv. „Hungerplan“ – plán cíleného vyvolání hladomoru, který měl zlikvidovat desítky milionů lidí, zejména na Ukrajině, aby německá armáda a obyvatelstvo Říše získaly potraviny.

Po okupaci 15. března 1939 se české země staly prvním územím s převážně slovanským obyvatelstvem, připojeným k Říši. Nacisté tu zavedli zvláštní koncept nazvaný „konečné řešení české otázky“ („Endlösung der tschechischen Frage“) – označení sice používané v interních dokumentech, ale neoficiální ve smyslu paralely ke „konečnému řešení židovské otázky“. Jeho cílem nebylo vyhladit celé české obyvatelstvo, ale postupně „poněmčit“ ty, kdo splnili rasová kritéria, a zbytek využít jako pracovní sílu či deportovat.

Tímto komplexem opatření se nacisté pokusili proměnit „srdce Říše“ v rasově čistou a ekonomicky výnosnou kolonii, aniž by přistoupili na masovou likvidaci všech Čechů.

Polsko bylo považováno za hlavní oblast pro realizaci GPO. Po invazi v roce 1939 bylo Polsko rozděleno mezi Německo a Sovětský svaz. Nacisté zřídili Generální gouvernement, kde probíhala systematická likvidace polského obyvatelstva.

Plánovali vyhlazení většiny polského národa a jeho nahrazení německými osadníky. Podle plánů mělo být odstraněno až 20 milionů Poláků – kombinací vyhlazení, deportací a zotročení. Polská inteligence byla cíleně likvidována, školy zavírány, knihy ničeny. Polsko mělo být přeměněno na provincii bez vlastní kultury či samosprávy.

Ukrajina měla sloužit jako hlavní obilnice Říše. Operace Barbarossa z června 1941 otevřela cestu nacistům i specializovaným jednotkám Einsatzgruppen, jež prováděly masové popravy civilistů.

Nejznámější masakr proběhl v Babím Jaru u Kyjeva (29.–30. září 1941), kde bylo zavražděno přes 33 000 Židů. Plánované deportace i vyvolané hladomory měly zbavit Ukrajinu původního obyvatelstva, zajistit zásobování německé armády a umožnit osídlení německými rolníky.

Nacisté neplánovali jen přetvoření hranic, ale i samotných měst. Berlín měl být přeměněn na „Welthauptstadt Germania“ – světové hlavní město s monumentální architekturou Alberta Speera. Varšava měla být zbavena historického jádra a přeměněna na provinční administrativní centrum, bez své kultury a paměti.

Při přestavbě měst se počítalo s využitím otrocké práce deportovaných obyvatel. Města měla odrážet velikost a moc árijské rasy.

Afrika nespadala do Generalplanu Ost, ale hrála roli v širších koloniálních ambicích nacistů:

Reichskommissariat Kaukasien zamýšlel ovládnout ropná pole v Baku. Nacisté chtěli deportovat místní obyvatelstvo a usadit germánské rodiny, aby zajistily stabilní dodávky ropy pro válečnou mašinerii.

V roce 1941 podpořili nacisté povstání v Iráku vedené premiérem Rashidem Ali al-Gayláním, podporovaným německým vyslancem Dr. Fritzem Grobbou. Cílem bylo získat ropná pole a vybudovat satelitní státy, které by se podřídily německému „novému řádu“.

K důležitým spojencům patřil také jeruzalémský muftí Amín al-Husajní, který z Berlína vysílal protižidovskou propagandu do arabského světa a navrhoval zřízení vyhlazovacích táborů i na Blízkém východě.

Generalplan Ost nebyl jen mapou územních změn, ale i podrobným demografickým a ekonomickým katalogem. Cílem bylo přeformátovat populaci i zdroje východních území tak, aby se staly koloniálním zázemím Říše a zásobárnou surovin, potravin i pracovní síly.

Spojenci se o Generalplanu Ost dozvěděli až po válce, zejména díky dokumentům nalezeným v archivech SS. Norimberský proces odhalil rozsah plánované genocidy. Exilové vlády, včetně československé, varovaly před nacistickými plány už během války, ale rozsah GPO byl tehdy neznámý.

Odhalení těchto plánů přispělo k definici genocidia v mezinárodním právu a podnítilo vznik prvních úmluv na ochranu lidských práv.

Nacistické impérium existovalo především na mapách, v archivech a ve fantaziích Hitlera a jeho ideologů. Ve skutečnosti se tyto sny začaly hroutit už ve chvíli, kdy se Wehrmacht ocitl v patové situaci u Moskvy na přelomu let 1941 a 1942. Velkorysé plány na přestavbu Evropy, kolonizaci Ukrajiny či ovládnutí Blízkého východu narážely na prostý fakt: Německo nemělo dostatek lidských, hospodářských ani vojenských zdrojů, aby takové projekty uskutečnilo.

Generalplan Ost, jenž měl v horizontu až třiceti let vyhladit nebo vysídlit desítky milionů Slovanů, zůstal jen v papírech archivů RSHA. Podle posudku Dr. Erharda Wetzela z 27. dubna 1942 byl plán prakticky nerealizovatelný, neboť vyžadoval více prostředků, než jakými Říše mohla kdy disponovat.

Ani germanizace Čech a Moravy, kterou Hitler považoval za jednu z priorit, se nevyvíjela podle představ nacistů. Reinhard Heydrich sice tvrdil, že dvě třetiny Čechů je možné poněmčit, ale už v roce 1943 se ukázalo, že ani tvrdý teror a propaganda nedokážou změnit národní identitu.

Podobně se hroutily i velké sny o zámořských koloniích. Afrika, Kavkaz nebo Perský záliv figurovaly v nacistických vizích jen jako linie na mapách. Když Erwin Rommel v roce 1942 ustupoval z Egypta, bylo definitivně jasné, že z „německého impéria od Atlantiku po Indický oceán“ nebude nic víc než papírová chiméra.

Paradoxem je, že právě grandiózní povaha těchto plánů přispěla k Hitlerově porážce. Čím více se nacistické vedení upínalo k iluzorní budoucnosti, tím méně bylo schopno pragmaticky řešit realitu fronty. Přetížení vojenských kapacit, otevření války na více frontách a systematické podceňování protivníků nakonec znamenaly konec nejen Třetí říše, ale i všech snů o novém impériu.

Po roce 1945 se mapy s obrysy „Grossraumordnung“ či Generalplanu Ost staly důkazy u norimberského tribunálu. Z původních snů o tisícileté říši zůstaly jen archivní dokumenty – memento toho, jak daleko může zajít ideologie, která se pokusí přetvořit svět podle svých rasových fantazií.

Poválečné procesy ukázaly mrazivou organizaci zločinů a vedly k závazku „už nikdy více“.