Horten Ho 229: Göringova „neviditelná“ stíhačka, která předběhla dobu

V posledních měsících války vytahovalo německé letectvo jeden technický trumf za druhým: proudový Messerschmitt 262, raketový Me 163, experimentální Dornier Do 335 a nakonec naprostý extrém, létající křídlo Horten Ho 229. Byla to přehlídka mimořádné techniky, která však osud Třetí říše už změnit nemohla.

Porážka Luftwaffe nad Británií v roce 1940 ukázala slabinu německého letectva: spojenecký radarový systém. Britové díky němu dokázali včas odhalit útoky a způsobovali Němcům těžké ztráty. Nacistické vedení proto zadalo úkol: vyvinout stroj, který by radary nedokázaly zachytit.

Za vznik projektu vděčí bratři Hortenovi říšskému maršálovi Hermannu Göringovi. Ten v roce 1943 vyhlásil ambiciózní soutěž 3×1000: požadoval lehký bombardér schopný unést 1000 kg pum, na vzdálenost 1000 km, rychlostí 1000 km/h. V té době to působilo jako šílenost, ale právě samokřídlo Hortenů se ukázalo jako jediný návrh, který se k těmto parametrům skutečně přiblížil.

Bratři začali experimentovat už jako náctiletí v aeroklubu ve Wasserkuppe. Nejprve stavěli modely, později větroně, které po zrušení omezení Versailleské smlouvy osazovali motory.

V roce 1939 všichni tři bratři nastoupili k Luftwaffe. Wolfram zahynul při misi v roce 1940, Reimar působil jako instruktor a Walter bojoval v bitvě o Británii, kde dosáhl sedmi vítězství. Po bitvě byl povolán na velitelství, kde se seznámil s novými technologiemi a založil v Göttingenu tajný tým Sonderkommando 3, kam přizval i Reimara. Zde začal vznikat projekt stealth samokřídla.

Pro ověření koncepce vznikl v letech 1942–43 dvoumístný Horten VII, poháněný dvěma motory Argus As 10C. Ukázal dobré vlastnosti a uvažovalo se o sériové výrobě pod označením Ho 226.

V roce 1943 byly v Göttingenu vyrobeny první dva prototypy plnohodnotného stíhače Horten IX:

Oficiální status projektu se podařilo získat díky přihlášení do soutěže 3×1000, kterou v roce 1943 vyhlásil Hermann Göring. Ten obdržel materiály o konstrukci a projekt schválil. Skutečnost, že práce už dávno probíhají, mu byla zamlčena. Poskytl 500 000 říšských marek a objednávku na sérii prototypů. Když si nechal stroj osobně předvést, zapůsobila na něj zejména schopnost bezpečně manévrovat i s jediným motorem. Firma Klemm měla postavit 40 kusů, továrna Gotha dalších 53. Gotha ale údajně projekt podkopávala, protože chtěla prosadit vlastní konstrukci létajícího křídla - P.60.

První let V2 proběhl v prosinci 1944 s Lt. Erwinem Zillerem. Stroj se choval překvapivě dobře, let trval asi 30 minut a ukázal, že konstrukce ze dřeva vydržela veškerou námahu. Přetrvávaly však problémy se stabilitou.

Druhý let 18. února 1945 skončil katastrofou. Po vysazení pravého motoru se Ziller pokusil přistát, ale kvůli nezkušenosti a předčasnému vysunutí podvozku letoun narazil do stromů. Pilot byl vymrštěn z kabiny a zahynul. Pro bratry Hortenovy to byla osobní tragédie i obrovská rána pro projekt, jediný letuschopný prototyp byl zničen.

Nejblíže bojovému nasazení se dostal prototyp Horten Ho 229 V3. Z plánovaných 100 kusů vznikl však jen jediný, a ani ten nebyl dokončen. Přesto šlo o revoluční konstrukci:

Britské radary běžně poskytovaly pilotům 17 minut na reakci. U Ho 229 by to bylo méně než 8 minut a vzhledem k jeho rychlosti by byl téměř nedostižitelný. Výzbroj měla zahrnovat dvojici 30mm kanónů MK 108, pumy i rakety R4M. V plánech se počítalo dokonce s útoky na americká města či budoucím nasazením jaderných zbraní.

V továrně Gotha se stavěly prototypy V3 až V8:

Plánovalo se také 20 předsériových strojů A‑0 pro jednotku JG 400, které měly částečně nahradit raketové Me 163 Komet. Firma Gotha zároveň pracovala na vlastním projektu samokřídla P.60, což mohlo brzdit výrobu Ho 229. Označení „Go 229“ vzniklo právě proto, že výroba probíhala u Gothy, i když konstrukce byla Hortenů.

Bratři Hortenovi už tehdy pracovali i na projektu bombardéru Ho XVIIIB, který měl být schopen zasáhnout New York.

Ho 229 byl smíšené konstrukce – dřevo a ocelové trubky. Křídlo bylo poloskřepinové, opatřené vztlakovými klapkami, elevony a spoilery. Součástí řízení byly i aerodynamické brzdy, letoun měl příďový podvozek a brzdící padák.

Motory: původně BMW 003, nakonec dva Junkers Jumo 004B s tahem kolem 8,3–8,8 kN. Motory trpěly nízkou životností (10–25 hodin) a náchylností k zhasínání plamene při prudké manipulaci s plynem.

Výzbroj (plánovaná): čtyři kanóny MK 108 ráže 30 mm nebo dva MK 103, pumy SD 1000, případně kamery pro průzkumnou verzi. Noční stíhačky měly být vybaveny radarem FuG 244 Bremen.

Radiovybavení: standardní radiostanice FuG 16 ZY, identifikační systém vlastní–cizí FuG 25a a radionavigační zařízení FuG 125.

Američané v rámci operace Paperclip (cílem bylo získat co nejvíce německých technologií a vědeckého personálu) v dubnu 1945 objevili v továrně Gotha prototypy Ho 229, včetně téměř hotové verze V3. Část programu byla zničena, aby se nedostala do rukou Sovětům, ale V3 byl odvezen do USA.

Kvůli škrtům v rozpočtu nebyl stroj nikdy plně dokončen ani testován. Byl však předán společnosti Northrop, která měla sama dlouhou tradici ve vývoji samokřídel. Její zakladatel Jack Northrop pracoval na této koncepci už od 20. let a v roce 1928 postavil první prototyp. Získané poznatky z Ho 229 se staly jedním z podkladů pro moderní americká samokřídla, především legendární bombardér B-2 Spirit.

Dodnes je jediný dochovaný prototyp Ho 229 V3 vystaven v budově Steven F. Udvar-Hazy Center u letiště Washington Dulles, součásti Národního muzea letectví a kosmonautiky. Je prezentován částečně restaurovaný, s oddělenými křídly od střední části. V expozici „Planes of Fame“ v Kalifornii lze navíc vidět i Hortenův kluzák Horten IV vedle Northropovy varianty N-1B – připomínku toho, jak se německý a americký vývoj samokřídel v určitém bodě protnul.

Ho 229 tak dnes stojí po boku dalších technických kuriozit Třetí říše, jako byl supertěžký tank Maus či gigantické dělo Schwerer Gustav.