Seržant Stubby: Nejslavnější válečný pes první světové války

Píše se léto roku 1917. Spojené státy americké právě vstoupily do první světové války a po celé zemi probíhal nábor a výcvik vojáků. Jedním z výcvikových táborů byl Camp Yale v New Havenu ve státě Connecticut, kde se připravoval 102. pěší pluk, součást 26. divize zvané „Yankee Division“.

Právě sem jednoho dne zabloudil malý kříženec s krátkýma nohama, přátelskýma očima a odhodlaným pohledem. Bezprizorní pes putoval ulicemi New Havenu, vyhýbal se autům a sháněl zbytky jídla, až nakonec narazil na výcvikový prostor armády. Mezi vojáky ho jako první zaujal desátník James Robert Conroy. Ten mu hodil kousek jídla a od toho okamžiku z nich byli nerozluční přátelé.

Pes neměl jméno, a tak ho vojáci pojmenovali „Stubby“ – kvůli jeho zavalitému tělu, krátkým nohám a ocasu. Dodnes není jisté, jakého plemene vlastně Stubby byl. Dobové noviny ho označovaly za bostonského teriéra, bulteriéra nebo jejich křížence. Přestože v táboře platil oficiální zákaz držení zvířat, nikomu Stubby nevadil. Naopak. Conroy ho naučil reagovat na zvuky polnice, pochodovat ve formaci a dokonce salutovat tlapkou – což se mu v budoucnu opakovaně hodilo.

Když 102. pěší pluk dostal v říjnu 1917 rozkaz odjet do Francie, Conroy neměl v úmyslu nechat svého nového kamaráda doma. Tajně ho propašoval na palubu transportní lodi SS Minnesota v koši na uhlí.

Přeplavba byla pro tisíce vojáků namačkaných v úzkých kójích nepříjemná. Mnozí trpěli mořskou nemocí a strachem z nadcházející války. Conroy potají krmil Stubbyho zbytky a vyváděl ho na palubu nadýchat se čerstvého vzduchu, jakmile to bylo bezpečné.

Vše probíhalo hladce až do chvíle, kdy ho po vylodění ve Francii objevil velitel pluku. Když spatřil psa, začal křičet, co tam to zvíře dělá a komu patří. Než stačil Conroy cokoli vysvětlit, Stubby se postavil na zadní nohy a vysekl ten nejdokonalejší pozdrav, jaký kdy kdo viděl. Gesto, které se během výcviku naučil, velitele přesvědčilo a dovolil mu zůstat. Stubby byl tímto okamžikem oficiálně jmenován maskotem 102. pěšího pluku.

5. února 1918 vstoupil Stubby do zákopů na frontě v oblasti Chemin des Dames. Po dobu osmnácti měsíců se zúčastnil čtyř velkých ofenziv a sedmnácti bitev. Stal se tak doslova plnohodnotným vojákem.

Život v zákopech byl strašný. Vojáci čelili neustálému dělostřeleckému ostřelování, kulometné palbě a smrtonosným plynovým útokům. Stubby byl brzy zasažen yperitem (hořčičným plynem) a musel být evakuován do polní nemocnice. Když se uzdravil, vrátil se na frontu se speciálně upravenou plynovou maskou a navíc s nesmírně citlivým čichem, který okamžitě reagoval na sebemenší stopy jedovatého plynu.

A právě tato schopnost se ukázala jako klíčová. Jednoho rána v březnu 1918, kdy se Němci připravovali na plynový útok, Stubby zachytil charakteristickou vůni dřív, než stačily zaznít poplašné sirény. Rozběhl se zákopem, štěkal, vrčel a kousal spící vojáky, aby je probudil. Díky jeho včasnému varování si muži stihli nasadit plynové masky.

Stubby se však neomezoval jen na varování před plynem. Vydával se do „země nikoho“, kde vyhledával raněné vojáky, ležel u nich a štěkal, dokud nedorazila pomoc. Dokázal také rozpoznat zvuk přilétajících dělostřeleckých granátů dřív než lidé, a varovat tak vojáky, aby se ukryli. Mimoto pomáhal hubit krysy, které pustošily zákopy.

V dubnu 1918 se 102. pluk zúčastnil útoku na městečko Seicheprey. Při ústupu Němci házeli ruční granáty a Stubby byl zasažen šrapnely do hrudi a přední nohy. Byl evakuován do polní nemocnice Červeného kříže, kde se zotavoval. Hned jak mu začalo být lépe, obcházel raněné vojáky a zvedal jim náladu.

Jeden z nejlegendárnějších okamžiků Stubbyho služby se odehrál během ofenzivy v Argonských lesích. Při hlídce v lese si Stubby všiml podezřelého muže, ukrytého v křoví. Bez váhání se vrhl vpřed a začal výhružně vrčet. Muž, později identifikovaný jako německý voják mapující rozmístění spojeneckých zákopů, se snažil utéct, ale Stubby ho dohnal, zakousl se mu do nohavice a nepustil ji, dokud nedorazili američtí vojáci a špiona nezatkli.

Za tento mimořádný čin byl Stubby povýšen na čestného seržanta a stal se tak nejslavnějším vojenským psem své doby. Conroy a jeho druhové sebrali zajatému špionovi Železný kříž (německé vyznamenání za statečnost) a připnuli ho Stubbymu na jeho uniformu.

Po osvobození Château-Thierry darovaly vděčné ženy z města Stubbymu vlastní kabátek z jemné jelenice, na kterém byly vyšity vlajky všech spojenců. Postupem času se na tento kabátek dostávala všechna vyznamenání, která Stubby získal.

Když válka 11. listopadu 1918 skončila, Conroy a Stubby přežili všechny hrůzy fronty. V březnu 1919 se vrátili domů. Tentokrát už však Stubby nebyl tajným pasažérem, stal se známou a oblíbenou součástí jednotky.

Po návratu do Spojených států se z malého křížence stala celonárodní celebrita. Stubby vedl vítězné průvody, byl doživotně přijat jako čestný člen Americké legie, Červeného kříže a YMCA. Setkal se postupně se třemi americkými prezidenty – Woodrowem Wilsonem, Warrenem G. Hardingem a Calvinem Coolidgem.

V roce 1921 mu sám generál John „Black Jack“ Pershing, vrchní velitel amerických sil v Evropě, osobně připnul zlatou medaili od Humane Education Society. Fotografie z tohoto okamžiku se stala jednou z nejslavnějších v historii amerických válečných psů.

Stubbyho sláva byla taková, že luxusní Grand Hotel Majestic v New Yorku pro něj zrušil svůj přísný zákaz vstupu psů, aby u nich mohl přespávat cestou do Washingtonu.

V roce 1922 začal Conroy studovat práva na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu a Stubby šel samozřejmě s ním. Stal se maskotem fotbalového týmu Georgetown Hoyas a o přestávkách zápasů bavil diváky tím, že čumákem postrkoval míč po hřišti. Někteří historici se domnívají, že právě tento jeho trik položil základ tradici poločasových show, které se dodnes konají na amerických stadionech.

V roce 1925 nechal Conroy namalovat Stubbyho portrét malířem Charlesem Ayerem Whipplem. Portrét dnes visí ve vojenském muzeu ve West Havenu v Connecticutu.

16. března 1926 Seržant Stubby zemřel ve spánku, v náručí svého věrného přítele Conroye. Bylo mu přibližně deset let. The New York Times mu věnovaly třísloupcový nekrolog o rozsahu poloviny stránky – tedy více prostoru, než dostávaly mnohé tehdejší osobnosti. Smutečními projevy ho uctili všichni jeho bývalí velitelé.

Stubbyho ostatky byly vypreparovány a v roce 1956 darovány Smithsonovu institutu. Dodnes jsou vystaveny v Národním muzeu americké historie ve Washingtonu v expozici věnované americkým válečným dějinám, oblečené do jeho slavné uniformy s medailemi.

Příběh Stubbyho se stal součástí vzdělávacích programů BBC věnovaných první světové válce a pomáhá novým generacím seznamovat se s dějinami tohoto konfliktu. Stubby se také stal námětem dětské knihy z roku 1978 Stubby – Brave Soldier Dog a v roce 2018 byl natočen animovaný film Sgt. Stubby: An American Hero, který přiblížil jeho příběh nové generaci diváků. V roce 2018 byla také ve státě Connecticut odhalena bronzová socha „Stubby Salutes“, připomínající nejen samotného psa, ale i vojáky z Connecticutu padlé ve světových válkách.