Vladimír Černý: Nezdolný vlastenec, který bojoval za vlast ve třech válkách

Štábní kapitán Vladimír Černý patří mezi nejvýraznější a přitom poněkud opomíjené postavy našich vojenských dějin 20. století. Rodák z pražských Nuslí (2. února 1895) prošel ohni tří válek – první světové, války o Slovensko i druhé světové.

Hned na počátku první světové války narukoval mladý Černý k rakousko-uherskému armádnímu letectvu a 5. července 1915 složil pilotní zkoušku. Jako pilot dvouplošníku Brandenburg a příslušník letecké setniny 15-IGALO bojoval na italské frontě, zpočátku z letecké základny v Boce Kotorské.

Na konci června 1916 mu jeden z českých námořníků z rakouské Kriegsmarine přinesl leták shozený italskými letci. Jeho autoři, Tomáš Garrigue Masaryk a Milan Rastislav Štefánik, vyzývali Čechy a Slováky, aby přestali sloužit Rakušanům jako „potrava pro kanóny“. Slova v něm nejprve vyvolala zmatek, vzápětí ale vedla k jasnému rozhodnutí.

Po bojovém průzkumu 2. července 1916 nahlásil, že v motoru jeho Brandenburgu „něco klape“. Mechanik provedl prohlídku a Černý byl vyslán na kontrolní let. Sám, bez německého pozorovatele za zády. Právě to bylo klíčové. 3. července 1916 po svítání vzlétl, po nastoupání do výšky stočil stroj za italské zákopy a o pár desítek minut později hladce přistál na svahu poblíž italského města Castelfranco Veneto. Podle některých zdrojů se stal patrně jediným Čechem, který za první světové války dezertoval do legií vzduchem, a navíc i s vlastním letadlem.

Po zajetí a internaci na ostrově Asinara se Černý 1. prosince 1916 v Padule přihlásil do československých legií. Stal se příslušníkem elitního 39. výzvědného pěšího pluku, proslulého výpady a sabotážemi v rakousko-uherském týlu. Bojoval na Piavě, u Montela a u Falze di Piave.

Jeho nejodvážnější akce přišla symbolicky právě 28. října 1918, v den vyhlášení samostatného Československa. V noci se s vybranými dobrovolníky převlékl do rakouských uniforem a několik hodin před zahájením italské ofenzivy pronikli do nepřátelských pozic. Ničili telefonní spojení, likvidovali hlídky, zapálili sklady, přepadli rakouské letiště a falešnými rozkazy zaváděli rakouské jednotky přímo před italské kulomety.

Po osvobození vlasti však válka pro Černého neskončila. S útvary československé divize se přesunul na Slovensko, kde se zapojil do bojů proti maďarské Rudé armádě a podílel se na obraně mladé republiky. Účastnil se klíčové obrany Komárna, kde jeho pluk odrazil jeden z prvních velkých bolševických útoků a způsobil nepříteli těžké ztráty. Následovaly boje u Dunajské Stredy a Hurbanova.

Po skončení bojů se Černý znovu přihlásil do nově vzniklého československého letectva. Absolvoval francouzskou leteckou školu a od května 1921 do března 1922 studoval vojenské i civilní letectví ve Spojených státech. Po návratu byl povýšen na velitele stíhací perutě a v prosinci 1924 se v hodnosti štábního kapitána stal velitelem pokusné letky ve Vojenském leteckém ústavu.

Už v roce 1925 však uniformu svlékl a nastoupil na post šéfpilota letecké firmy Avia. Až do německé okupace v březnu 1939 zalétával všechny prototypy, které tato slavná značka vyvíjela. Společně s podplukovníkem Josefem Hamšíkem vytvořil několik národních i světových leteckých rekordů. Patřil tak ke skutečné špičce československého letectví.

Bezprostředně po 15. březnu 1939 se Černý zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa. Jako předseda ilegálního výboru Svazu letců republiky Československé, sídlícího v ulici Na Poříčí 37, organizoval nelegální odchody leteckých specialistů do zahraničí.

V novinách dokonce 24. března 1939 vyšel zdánlivě neškodný inzerát nabízející „zaměstnání pro letce“. Do sídla svazu pak proudily desítky bývalých příslušníků letectva, některé dny až 120 osob. Před odchodem do zahraničí museli všichni složit slib věrnosti republice do rukou Vladimíra Černého. První pětičlenná skupina opustila protektorát už 8. dubna 1939, postupně odcházelo až 30 lidí týdně. Trasy vedly nejprve přes severní Moravu do Polska, později i přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii do Francie.

Do dubna 1940, kdy byl Svaz letců rozbit gestapem, se podařilo do zahraničí dostat na 1 200 československých letců, tedy více než třetinu předválečného stavu letectva. Mezi nimi byl i legendární „král vzduchu“ František Novák.

V lednu 1940 se Černý zapojil i do zpravodajské činnosti. Vinou proniknutí německé kontrašpionáže do struktur spolupracovníků byl 23. února 1940 zatčen.

Po sérii brutálních výslechů v nechvalně proslulé „Pečkárně“ následovalo přibližně sedm měsíců věznění na Pankráci. Poté byli zatčení letci převáženi do věznic v Drážďanech a Gollnowu u Štětína a nakonec do Berlína-Plötzensee, kde nad nimi soudil Lidový soud.

Dne 8. dubna 1943, po více než tříletém martyriu, byl štábní kapitán Vladimír Černý popraven gilotinou ve věznici Plötzensee v berlínské čtvrti Charlottenburg. Spolu s ním téhož dne zemřel i jeho dávný letecký kamarád, podplukovník Josef Hamšík a poručík Josef Žampach. Toho dne padlo pod nacistickou sekerou ještě dalších šest Čechoslováků.

Bezhlavé trupy popravených putovaly do anatomických a patologických ústavů v Německu a Rakousku. Je pravděpodobné, že Černého i Hamšíkovo tělo skončilo v pitevnách Humboldtovy univerzity v Berlíně a nelze vyloučit, že se tam, naloženy ve formaldehydu, nacházejí dodnes.

Za svou odbojovou činnost byl Vladimír Černý po válce in memoriam vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Jeho jméno je vyryto na pamětní desce na domě Na Poříčí 37 v Praze, kde od roku 1929 sídlil Svaz letců, a také na památníku v ulici K Letišti v Praze-Ruzyni.

Příběh Vladimíra Černého je příběhem muže, který neváhal nasadit život za svou vlast – ať už v kokpitu, v zákopech i v ilegálním boji proti nacistické okupaci. Třikrát šel do války a pokaždé prokázal mimořádnou statečnost. Jeho odvaha, vlastenectví a obětavost patří k hodnotám, na nichž moderní české dějiny stojí.