Článek
Ale Měsíc nikdy nebyl zcela opuštěný.
V hlubokých kráterech, kde slunce nikdy nezasvítí a radiace deformuje samotnou podstatu života, žili Oni. Vlkodlaci. Ne ti z pohádek, ale zrození z genového inženýrství, původně vytvoření jako noční lovci pro kolonizaci temných světů. Byli rychlí, silní – a pak prohlášeni za nepředvídatelné. Projekt Fenris byl ukončen.
Ale oni přežili. Skryli se. A čekali.
Komandérka Aria Vostrová se svým oddílem sestoupila do kráteru Shackleton na rutinní inspekci ztracených těžařských dronů. Přestože jejich pancéřovaná skafandrová zbroj vážila přes 100 kilo, cítila napětí v každém kroku. Z přístrojů mizely signály, jako by něco… dusilo signál. Nebo ho polykalo.
„Máme pohyb. 2 hodiny od nás. Rychlý,“ ozvalo se ve sluchátkách.
„Lunární liška?“ nadhodil někdo.
„Při rychlosti 70 kilometrů v hodině? To je něco jinýho.“
Aria otevřela víko staré servisní šachty. Na stěně byl krvavě vyrytý nápis:
„Proč výt na Měsíc, když můžu výt na Měsíci?“
V tu chvíli to začalo.
Šest metrů vysoká chlupatá postava s očima jako roztavené stříbro se vyřítila z temnot. Kulky se od něj odrážely, drápy trhaly plátovanou zbroj jako papír. Aria ustoupila, ale ne utekla. Cítila to. V krvi. V duši. Zavyl na ni – a ona zavyla zpět.
Ona nebyla jako ostatní. Narodila se při zatmění Měsíce, první generace Lunárních dětí. Geny Fenrisu jí kolovaly v žilách. Byla poslední z Projektu. Jediná, kdo dokázal rozumět volání Měsíce.
Zarývala drápy do měsíčního regolitu a její oči planuly.
Kolonie Lunaris padla během sedmi nocí. Nikdo netušil proč. Záznamy skončily jen jednou větou:
„Na Měsíci se nevyje – vládne se.“
