Článek
Dovnitř lákaly krvavé plakáty a sliby o „nejrealističtějších zombících na světě“.
Nikdo se nezajímal, odkud ty příšery berou. Všichni chtěli hlavně řvát, střílet, sekat a znovu střílet. Byla to terapie, únik, zábava pro každého. Měl jsi na výběr – motorovou pilu, katanu, plamenomet, nebo holé ruce, pokud sis chtěl zvednout skóre.
Adam byl nadšený. K narozeninám dostal dvouhodinový „Ultra Gore Pass“ se vstupem do Černé zóny. „Žádná pravidla, jen přežití. A žádná záruka návratu.“ znělo z výstražných cedulí. Smál se tomu. Spolu s ostatními návštěvníky si nasadil brýle s HUDem a skočil do masakru.
Hlava za hlavou, údy létaly vzduchem. Zombíci vypadali neuvěřitelně živě. Křičeli, prosili, pak se měnili v bestie. „Úžasný efekt,“ pochvaloval si Adam, když jednomu rozřízl břicho.
Jenže pak začalo svědění. Zprvu na krku, pak se přidalo bzučení v uších, tik v oku, zvláštní pnutí ve svalech. Ve chvíli, kdy zabil posledního zombíka v aréně, už sotva ovládal ruce.
Ozvala se siréna. Dveře se otevřely – ne směrem ven, ale do šedivého tunelu s nápisem: RESTART SEKTORU 7.
„Nové přírůstky do arény připraveny,“ hlásil chladný hlas z reproduktoru.
A Adam už nekřičel. Jen chrčel. Jeho oči zmatněly, zuby vycenil, ruce napřáhl.
Venku se fronta nezkracovala. Děti, dospělí, celé rodiny v tričkách s nápisem Zabij zombíka, zachraň svět! nadšeně postávali v řadě. Nikdo se neptal, proč v aréně nikdy nechybí „živé cíle“.
