Článek
I tak obyčejná věc jako je báseň, musí být v Severokorejské lidově demokratické republice řádně překontrolována a schválena ostatními úředníky, aby neobsahovala nic, co by bylo nějakým způsobem zavádějící a nevzbuzovalo nepatřičné ohlasy u lidí nebo u samotného vůdce. Ve světě severokorejské literatury to funguje následovně - pokud některý spisovatel začne psát své dílo, aniž by to předem projednal s nejvyššími úředníky a nechal si záměr schválit, bude okamžitě obžalován z vlastizrady. Čang udělal všechno, co se po něm chtělo, a složil tehdejšímu vůdci oslavnou báseň. Vzápětí se díky tomu dostal na výsluní a jako jeden z mála vyvolených byl pozván na slavnostní recepci, kde směl jíst u jednoho stolu s božským vladařem. Byla to pro něj nevšední pocta a on se nemohl dočkat, až se s ním setká tváří v tvář. Toto jediné setkání však způsobilo v básníkově myšlení totální převrat.
Když jsem stál a klaněl se v pase v hlubokém úklonu a díval se směrem dolů, zahlédl jsem pod okrajem ubrusu jeho nohy. Sundal si boty. Dokonce i Generála bolívají nohy! Vždy jsem si myslel, že je božský, že dokonce ani nepotřebuje chodit na záchod. To nás učili ve škole a tvrdí to i strana: Život našeho Generála je neustálý sled požehnaných zázraků, kterým se nemůžeme vyrovnat, i kdybychom spojili všechny své smrtelné životy dohromady… A teď jsem se díval na jeho boty s vysokými podrážkami. Ty měly na výšku alespoň šest nebo sedm centimetrů. Tyto boty byly podvodem, který spáchal na svém lidu. Ačkoliv jeho řídké a naondulované vlasy navozují iluzi, že je vysoký, bez svých bot nemůže náš Drahý vůdce měřit víc než metr šedesát.
Čang Čin-song si musel přiznat, že setkání s vůdcem pro něj bylo hned od prvního okamžiku velkým zklamáním. Všichni kolem velitele poskakovali jako pejsci, přičemž on sám si do místnosti přivedl malé štěně a běhal za ním úplně stejně jako jeho věrní sloužící běhali za ním. Nikdo se však Kimovi nesměl podívat zpříma do očí, ani když kohokoliv oslovil. Nejvíc se mladý básník divil tomu, jakým způsobem vůdce se svými podřízenými komunikoval. Ve školách se tvrdilo, že Kim Čong-il mluví ke všem vlídně a používá elegantní, bezchybnou a krásnou řeč. Během večeře však každého oslovoval výrazem „Hej ty!“ nebo „Mladej!“ a během řeči užíval hrubý slang, při čemž nedokázal poskládat souvislou, zdvořilou větu.
Když po večeři vystoupila mladá žena, aby všem přítomným zazpívala, Kim Čong-il se nechal písní dojmout natolik, že se rozplakal. Mladý básník byl šokovaný, když uviděl generálovy slzy. Ještě víc ho znepokojilo, že všichni kolem něj rovněž vytahují kapesníky a dávají se do pláče. Pokud pláče ten Nejvyšší, musejí přece plakat všichni. Čang cítil, jak se mu stahuje hrdlo a rovněž se rozplakal. Ne však proto, že by ho trápily vůdcovy slzy, děsilo ho vědomí, že všechno kolem něho je špatně. Z nevyzpytatelného vůdce šel strach. Lidé kolem něho byli jen obyčejné loutky na jevišti jednoho z největších divadel světa.
Mysl mladého muže byla formována také tou skutečností, že ho přeřadili na Oddělení jednotné fronty. Tady se totiž tvoří dost podivná politika. Běžný občan KLDR sem má zapovězený přístup. Vysoce postavení úředníci se zde dostávají ke státním tajemstvím. Čang byl přiřazen k sekci 5, na oddělení 19 (poezie), do kanceláře 101. Tuto tajuplnou místnost nechal zřídit předchozí vůdce Kim-Ir sen v roce 1970. Tady se formulovala psychologická propaganda, šířená prostřednictvím médií jako jsou tisk, literatura, hudba a film. Zajímavé na tom je především to, že úředníci zde tvoří texty nebo hudbu v jihokorejském duchu, vydávají knihy pod hlavičkou smyšlených jihokorejských nakladatelů a ve svých publikacích nebo písních chvalořečí život v Severní Koreji. Tyto rádoby jihokorejské texty a písně jsou šířeny po celé zemi, takže si běžný občan může například v novinách přečíst falešný článek, jak Jižní Korea opěvuje a veřejně uznává KLDR. V takovéto pomatené bublině ještě dnes izolovaní obyvatelé pravděpodobně žijí.
Milovaný vůdce, Čang Čin-song, CPress, 2015
Aby však pracovníci tajné kanceláře mohli tvořit v jihokorejském duchu, musejí mít přístup ke všemu, co odsud pochází. Dobře tedy vědí, jak svět za hranicemi jejich izolované země vypadá, nesmí se však o tom zmínit ani náznakem. Tímto způsobem literární umělci v Severní Koreji tvoří svá díla. Pod smyšlenými jmény píšou texty, které jim podstrkuje diktatura. Jejich vlastní jména veřejnost nikdy nepozná, stát jim to však vynahrazuje blahobytem, velkými příděly jídla a dalšími vymoženostmi z „nepřátelského“ západu.
Protože jsme přijímali identitu cizinců, i naše prostředky a zdroje, které jsme dostávali, pocházely z ciziny. Pětikilové balíčky obsahovaly rýži ze Spojených států, sýr máslo, olivový olej, majonézu a dokonce i spodní prádlo a ponožky. Někdy tam byly sušenky a sladkosti a sušené mléko pro děti. Balíčky k nám dorazily vždy s neporušenými etikatemi. Protože úkolem našeho oddělení bylo žít a pracovat jako lidé z ciziny, zdálo se logické, že bychom měli dostávat z ciziny i zboží. Byli jsme pro tuto práci pečlivě vybíráni a měli jsme důvěru, že se v souvilosti s názory okolního světa a jeho zbožím neušpiníme. Možnost žít v takovém privilegovaném světě jsem bral jako požehnání.
Čang si zprvu vychvaloval své vysoké postavení a fakt, že patří k vůdcovým „blízkým lidem“, ale během své práce začal chápat, že všechno, na čem Severní Korea stojí, je lež. Potřeboval o tom s někým mluvit a tak se svěřoval svému příteli, který měl na věc stejné názory. Jednoho dne si Čang vzal jihokorejskou knihu z práce domů a svému příteli ji půjčil, což bylo samozřejmě zakázané. To nejhorší se však teprve mělo stát. Čangův kamarád totiž zapomněl svoji brašnu i s vypůjčenou knihou ve vlaku. Oba si plně uvědomovali, jakou bude mít tato chyba katastrofickou dohru. Jakmile se na to přijde, budou oba souzeni za vlastizradu a popraveni. Od té chvíle jim nezbývalo nic jiného, než pomýšlet na útěk. Čang se nemohl svěřit ani svým rodičům. Ráno se s nimi rozloučil, jako by šel do práce, ale ještě ten den zamířil i se svým kolegou na sever. Jejich plánem bylo překročit zamrzlou řeku Tuman, která zároveň tvořila hranici s Čínou.
Vyskočili jsme a začali sprintovat přes zamrzlou řeku. Moje srdce bušilo s každým krokem a led nám hlasitě vrzal pod nohama. Po deseti nebo dvaceti metrech někdo začal křičet: „Hej, chyťte je!“ Ohlédl jsem se ve směru, odkud přicházely ty zvuky. Stála tam skupina vojáků s namířenými puškami. Uviděl jsem hlaveň a uslyšel kohoutek pušky. Očekával jsem kulku do hlavy a v místě, kde mě měla zasáhnout, jsem ucítil palčivou bolest. Křičel jsem, ale neslyšel jsem vlastní hlas…Zamrzlý povrch řeky se konečně pod našima nohama změnil v pevnou zem. Vstoupili jsme na čínské území a spáchali tím neodčinitelný čin zrady. Žádné výstřely jsem neslyšel, ale dokázal jsem si představit, jak kolem mne letí kulka a uvízne v kmeni stromu. Nemohl jsem se ohlížet, protože zpět žádná cesta nevedla.
Čang i jeho přítel Jong-min se jako zázrakem dokázali dostat na druhý břeh řeky bez úhony, ale ani to, že se ocitli na půdě sousedního státu, pro ně ještě nebylo výhrou. Čínská policie totiž uprchlíky většinou zadržela a zcela nekompromisně vracela zpět do jejich země. Nebylo totiž radno si Severní Koreu znepřátelit. V Čangově případě to bylo o to horší, že patřil k vysoce postaveným lidem a tajná policie KLDR ho chtěla za každou cenu dostat zpátky. Dokonce nechala do Číny poslat falešnou zprávu, že oba uprchlíci jsou ve skutečnosti nebezpeční vrazi a pátraní po nich se tedy rozjelo naplno. Muži však měli zpočátku štěstí a několikrát narazili na správné lidi, kteří jim pomáhali skrývat se. Protože u nikoho ale nemohli zůstat dlouho, neustále se potulovali a přemýšleli, jakým způsobem by se mohli dostat do Jižní Koreje. Všechno se zdálo marné, dokonce i Jong-minovi vysoce postavení příbuzní žijící v Číně od nich dali ruce pryč z obav ze severokorejské policie. Jedné noci se museli tito muži při hledání noclehu rozdělit, protože ve dvou na sebe poutali větší pozornost. Domluvili se, že se sejdou následující den na smluveném místě, to ale Čang netušil, že svého kamaráda vidí naposledy. Až mnohem později se dozvěděl, co se s ním stalo.
Řekli mi, že Jong-mina odvezli autem čínské orgány a že když jeli přes nějaký horský průsmyk, požádal je, zda by si nemohl na kraji silnice ulevit. Pak využil příležitosti, skočil ze skály a zabil se. Jong-min se potuloval po ulicích asi týden, než ho chytli poblíž strýcova domu… Byl jsem plný hořkých výčitek a klekl jsem si na dlažbu, abych se rozplakal. Nebyl jsem s ním až do konce. Vrhl se dolů ze skály, protože jsem s ním nebyl, abych ho vzal za ruku. Jakou bolest musel cítit, když si uvědomil, že skočí dolů? Za co se můj milý přítel modlil během svých posledních okamžků?
Čang Čin-song zatím žil, ale pořád ještě neměl vyhráno. Chvíli se skrýval u jedné rodiny, ale nikde se nemohl zdržet dlouho, policie neustále větřila jeho stopu. Většinou ani neměl moc peněz, to co mu věnovali dobrosrdeční lidé, nikdy nevystačilo na dlouho. Někdy přespával na ulici a přemýšlel, jak dál. Ve městě, kde pobýval, mu nepomohla ani jihokorejská ambasáda, na druhou stranu se dozvěděl, že ambasáda v Pekingu by mu vízum vystavila. Na cestu tam ale zpočátku neměl dost peněz. Po smrti svého přítele ho však přestalo bavit neustálé skrývání. Během svého útěku se několikrát jen o chlup vyhnul dopadení a jisté smrti, a to mu dodalo více odvahy. Vztek na Kim Čong-ila a celý jeho zvrácený režim v něm neustále rostl. Pak ho napadla spásná myšlenka zavolat do jihokorejských novin a sdělit jim, že má exkluzivní informace přímo z vůdcova nejblížšího okolí. S radostí se dozvěděl, že za takové informace mu novináři snesou modré z nebe. Skrze získané kontakty se sblížil s dalšími lidmi, kteří mu dopomohli dostat se tam, kam potřeboval.
Asi po patnáci minutách na mě jeden z mužů promluvil. „Pane Čangu nyní jste v bezpečí. Můžete se usmívat. Podívejte se támhle na tu vlajku. Je to vlajka Jižní Koreje.“ Skutečně jsem viděl proti modrému nebi vlajku s bílým pozadím, která se třepetala na střeše jihokorejské ambasády. Nemohu na těchto stránkách popisovat, jak jsme se mohli bezpečně dostat do objektu. Ani nemohu hovořit o tom, jak jsme se dostali bez pasu přes hlavní bránu, kterou hlídali Číňané. Je mnoho věcí, o kterých ve své knize nemohu hovořit v zájmu všech Severokorejců, kteří budou utíkat za svobodou po mně. Ale když jsem spočinul na půdě ambasády, cítil jsem, že moje zážitky si nemohu nechat jen pro sebe. Patří svobodě a v jejím zájmu je musím předat dále.
Čang Čin-song se po vycestování usadil v Jižní Koreji, kde se oženil a založil rodinu. V závěru knihy, která byla vydaná v roce 2014, však poukazuje na skutečnost, že ho severokorejský režim i nadále pronásleduje a v médiích dokonce oficiálně prohlašuje, že hodlá „odstranit jeho existenci z tohoto světa.“ V roce 2016 navštívil Českou republiku a poskytnul krátký rozhovor pro Českou televizi.
V roce 2022 byl Čang údajně odsouzen jihokorejským soudem k 6 měsícům vězení za spáchání sexuálního zločinu. Zdali je to pravda, nebo se přece jen KLDR nějakým způsobem podařilo odstranit jej z očí veřejnosti, zatím není známo. Informace o jeho nynějším životě je těžké dohledat.
Zdroj informací a citací: Milovaný vůdce, Čang Čin-song, CPress, 2015
