Článek
Tento přírodní ukaz se řadí k těm nejikoničtějším a nejvíce fotografovaným místům v americkém státě Arizona, přesněji v indiánské rezervaci domorodého kmene Navajo. Jedná se o takzvaný štěrbinový kaňon, který postupně vznikal erozí půdy během opakovaných bleskových záplav. Příroda tímto způsobem vykouzlila opravdu půvabnou scenérii. Uvnitř kaňonu to vypadá částečně jako v jeskyních, ale úzkými štěrbinami seshora pronikají dovnitř sluneční paprsky a úžasným způsobem osvětlují jeho vnitřní prostor. Stěny jsou hladce zaoblené, hnědočerveně zbarvené a dohromady s jemnými paprsky slunce vytváří tu správnou pohádkovou scénu.
Jmenuje se Antilopí kaňon a vstup do něj je povolen pouze v doprovodu zkušeného průvodce. Ve skutečnosti se dělí na Horní a Dolní Antilopí kaňon a oba jsou od sebe několik kilometrů vzdálené. V Dolním kaňonu musely být pro turisty nainstalovány žebříky, protože bez nich by trasa nebyla zcela schůdná.
Trasa Dolním Antilopím kaňonem se neobejde bez menšího horolezení
Odkud kaňon získal své jméno? V domorodém jazyce kmene Navajo se místo nazývá Tsé bighánílíní, což v překladu znamená: místo, kde voda protéká skrze skály. Zároveň se ale v okolí kaňonu od pradávna prohánějí stáda vidlorohů - druh podobný antilopám. Kouzelné místo na zdejší domorodý kmen natolik zapůsobilo, že jej začali považovat za posvátné.
K místu se pojí příběh indiánské dívky, která se zde narodila před více než sto lety. Jmenovala se Sue Tsosie a její život je sám o sobě vcelku zajímavý. Už od dětství se živila chovem ovcí, pravidelně v tomto kraji pásla stádo, které čítalo více než sto kusů. Bylo jí pouhých dvanáct let, když jí rodiče domluvili sňatek a ona se ke své nelibosti musela podřídit. Během svého života porodila 17 dětí, což je na dnešní poměry skutečně neuvěřitelné. Věkový rozdíl mezi jejím nejmladším a nejstarším dítětem je 28 let. Byla to ona, kdo objevil dobře ukrytou průrvu ve skalách - dnešní Horní Antilopí kaňon. Tehdy se psal rok 1931.
V pusté poušti je snadné kaňon přehlédnout a kdo by si přece jen všimnul puklin ve skále, nejspíš by se jen tak neodvážil vydat se průrvou dovnitř. Dívka z kmene Navajo ale musela být hodně zvědavá a díky tomu komplex chodeb odhalila. Teprve až v osmdesátých letech do této lokality začal pronikat turismus a začaly vznikat první prohlídky s průvodcem. V té době to ještě nebyla povinnost, všechno se ale změnilo v roce 1997. Tento rok se považuje za jeden z nejtragičtějších v dané lokalitě. Návštěva kaňonu v nevhodnou dobu může představovat pohromu, a to i ve chvíli, kdy to vůbec nečekáte.
Štěrbiny kaňonu jsou místy docela nenápadné
Velkým nebezpečím tohoto místa je totiž voda a to i v momentě, kdy se na první pohled zdá, že je zcela sucho a na nebi svítí slunce. Krajinu totiž mohou v monzunovém období zastihnout bleskové povodně a nezáleží na tom, jestli prší přímo nad kaňonem nebo o několik desítek kilometrů dál. Voda z řeky Colorada si do skulin ve skále dokáže najít cestu opravdu rychle. A to se přihodilo právě ve zmíněném tragickém roce.
12. srpna se v kaňonu nacházely dvě skupinky turistů, dohromady šlo o dvanáct návštěvníků. O několik kilometrů dále po proudu řeky se strhla prudká bouře a velká masa vody s sebou brala všechno, co se jí do cesty postavilo. Za chvíli se přetvořila do gigantického proudu plného bahna a kamení, který se řítil směrem k nic netušícím lidem, kochajícím se krásou přírodních úkazů.
Osmadvacetiletý Pancho Quintana dělal v té době průvodce po okolí. Se svou skupinou se spontánně rozhodli navštívit i Antilopí kaňon. Z velké části šlo o skupinku Francouzů ve věkovém rozmezí od 19 do 45 let. Zakoupili si lístek, ale nikdo je nevaroval před možným nebezpečím. Protáhli se štěrbinou po jediném chatrném žebříku, který se tu nacházel a chvíli obdivovali vnitřní část kaňonu. Jenomže zničehonic se stěny začaly otřásat a všechno kole se rozdunělo. Štěrbinou seshora začaly dovnitř pronikat proudy bahnité vody a všechny účastníky výletu během chvilky strhly do peřejí.
Jen jsme se tak poflakovali a fotili a pak říkám: „Jdeme.“ Takže jsme šli zpátky k žebříku a šplhali nahoru a Anders (Wassenius, 22 let) říká: „Jsme jako ve filmu Indiana Jonese.“ A pak se najednou zdi daly do pohybu… Seshora na nás začala padat bahnitá voda. Najednou z toho byl vodopád padající do hloubky 4 metrů a to po celé délce kaňonu… Přes hluk tryskající vody nebylo možné slyšet křik ostatních. Nebylo možné udělat nic. Věděl jsem, že všichni zemřeme.
Pouze průvodce Pancho Quintana se nakonec dokázal zachytit a zachránil si život. Všichni ostatní zahynuli, některá těla se už nikdy nenašla. Po této tragédii bylo nutné udělat mnohá opatření, nechaly se vybudovat pevné žebříky a v době monzunových dešťů je kaňon uzavřen. Bez zkušeného průvodce sem nesmí nikdo vstoupit. Upomínkou na tragédii je pamětní deska se jmény návštěvníků, kteří zde zahynuli. Potomci a příbuzní Sue Tsosie do dnes pořádají výlety do kaňonu, který před mnoha lety objevila.
Pomník obětem tragédie
Anketa
Zdroje informací:
https://eu.azcentral.com/story/life/az-narratives/2014/03/04/survivor-antelope-canyon-tragedy/6036597/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Antilop%C3%AD_ka%C5%88on
https://eu.azcentral.com/story/news/local/arizona/2015/09/15/brief-history-arizonas-deadly-flash-floods/72335682/
https://www.deviatingthenorm.com/blogarchive/2017/8/16/how-to-visit-antelope-canyon-in-arizona
https://www.the-journal.com/articles/navajo-womans-woolly-wish-is-granted-in-mcelmo-canyon/
https://www.searlecanada.org/misc/antelopecanyon1.html
https://pages.swcp.com/~spsvs/outdoors/lwh/FlashFlood_LWH.html
