Článek
Film Zachraňte Williho! si oblíbili malí i velcí. Příběh o tom, jak se malý, neposedný kluk spřátelí se stejně divokou velrybou, totiž není zrovna obvyklý, a proto není divu, že zaujal takové množství diváků. Snímek vznikl v roce 1993 pod vedením režiséra Simona Wincera. V hlavní roli se představil tehdy jedenáctiletý Jason James Richter. Ztvárnil opuštěného chlapce jménem Jesse, který se přes svou nelibost dostane do rukou pěstounů. Ti se k němu chovají moc hezky, ale protože Jesse je kluk z ulice, zpočátku se s nimi sblížit nechce. Čirou náhodou se ale dostane do bezprostřední blízkosti kosatky jménem Willy. Ten je stejně nespoutaný a brzy se ukáže, že i jemu chybí rodina, od které byl násilím odtržen. Mezi oběma postupně začíná vznikat silné pouto.
Pro roli Willyho se hledal vhodný kandidát v různých zemích. Nakonec se filmařům zalíbila patnáctiletá kosatka jménem Keiko, na kterou narazili v zábavním parku v Mexiku. Keiko byl chycen do zajetí v roce 1979 poblíž Islandu. Byly mu tehdy přibližně dva roky a od té doby byl cvičen pro různá představení ve vodních parcích. V zajetí nejspíš nebyl úplně spokojený, trpěl zdravotními potížemi kvůli špatným životním podmínkám a zároveň byl často napadán staršími kosatkmai v akváriu. Později byl přesunut na jiné misto, kde si ho vyhlédli už zmínění filmaři.
Byla to velmi rychlá výzkumná práce,“ prohlásil Tim Desmond, jeden z amerických trenérů mořských savců, který spolupracoval s Keikem a jeho mexickými trenéry. „Byl nesmírně zvědavý – vždy se zajímal o všechno, co se kolem něj dělo. Patřil mezi nejmírnější kosatky, jaké jsem kdy potkal. Nikdy jsem neviděl tak citlivé zvíře.“
Režisér filmu zase vzpomíná na to, jak se Keiko skutečně přátelil se svým hereckým parťákem, kterého hrál Jason.
Jason si vybudoval úžasný vztah s Keikem. Byl milovníkem zvířat a trenéři ho skvěle integrovali. V jednu chvíli náš podvodní fotograf uklouzl a zlomil si nohu. Nálada byla špatná a velryba to vycítila, byla opravdu skleslá. Další den jsme natáčeli, Keiko měl obkroužit bazén, vyskočit a sklouznout se na betonovou plochu, ale trenéři ho k tomu nedokázali přimět. Řekl jsem: „Proč se nepodíváme, jestli to udělá pro Jasona?“ A – věřili byste tomu! – udělal to. Emoce, které vidíte na tvářích herců, jsou skutečné. Velryba tohoto malého chlapce zbožňovala.
Keiko si nakonec zahrál ve třech dílech oblíbeného filmu, ale už po skončení toho prvního se začala ozývat široká veřejnost. Původně měli lidé možnost darovat finanční příspěvek neziskové organizaci na podporu záchrany kosatek. Velké množství diváků se ale ptalo pouze na jedinou z nich. Co se teď stane s "Willym"? Všichni si přáli, aby byl představitel jejich milovaného mořského hrdiny rovněž propuštěn na svobodu. Ochranáři i producenti filmu nemohli nad tak velkým zájmem publika mávnout rukou, a tak se začalo plánovat vypuštění Keika na svobodu.
Odborníci se ovšem rozdělili na dvě skupiny, z nichž jedna se razantně stavěla proti tomu, aby byla kosatka vypuštěna zpět do moře. Někteří byli přesvědčení, že zvíře, které žilo dlouhá léta v zajetí, nemá šanci ve volné přírodě samo dlouho přežít. Je třeba, aby si začalo samo obstarávat potravu, čelit útokům dalších velryb a obecně se přizpůsobit nejrůznějším situacím, na které nebylo v zajetí zvyklé.
Negativní prognózy odborníků ale obyčejní lidé slyšet nechtěli. Na školách se začaly pořádat veřejné sbírky, které měly dopomoci kosatce k návratu do svého původního domova. Z filmu Zachraňte Willyho! se najednou stal skutečný příběh označený sloganem Zachraňte Keika! Do celé akce byly z velké části zapojeny děti a dospělým muselo přijít zatěžko na dobrou věc nepřispět. Na záchranu kosatky se tak nakonec podařilo vybrat více než 7 milionů dolarů, díky kterým bylo pro Keika možno vybudovat obrovskou nádrž s mořskou vodou. V zábavních parcích byla slaná voda ve stísněných nádržích vždycky ředěná vodou obyčejnou, což způsobovalo kosatce dlouhodobé zdravotní problémy.
Všemi milovaný „Willy“ měl teď najednou vlastní, obrovskou a plnohodnotně naplněnou nádrž. Díky speciálnímu systému byla mořská voda neustále čištěna bez nutnosti přidávání jakýchkoliv chemikálií. Pro Keika teď bylo důležité, aby se uzdravil, zesílil a připravil se na život v otevřeném oceánu. Během prvního roku se mu podařilo přibrat půl tuny a postupně se mu zahojily kožní léze, kterými trpěl v dřívějším akváriu. Kromě toho ho trenéři učili, jak by si měl sám správně obstarat potravu. Během dvou let pod dozorem odborníků se dostal do kondice, která se zdála být perfektní pro život v hlubinách oceánu.
V roce 1998 byla s povolením veškerých úřadů v islandském zálivu zkonstruována veliká podmořská klec, kam Keika umístili, aby se postupně aklimatizoval. Později ho z klece vypustili, aby se mohl pohybovat po celém zálivu, ale ten byl ještě stále zabezpečený sítěmi. Nakonec byly odstraněny i sítě a Keiko podnikal opatrné výlety dál a dál do oceánu. Příležitostně byl viděn ve společnosti dalších kosatek. Až do roku 2002 se pohyboval ve vodách při pobřeží Islandu, pak se ale rozhodl podniknout přes 1000 km dlouhou cestu a doplul až k pobřeží Norska. Po celou dobu svého putování byl plně závislý jen sám na sobě a na svých dovednostech. Odborníci si mohli pogratulovat, protože se jim skutečně podařilo vrátit kosatku zpět přírodě i přesto, že vyrostla a žila tak dlouhou dobu v zajetí.
Vše nasvědčovalo tomu, že skutečný příběh „Willyho“ bude mít rovněž šťastný konec, je však nutno podotknout, že onen konec přišel velmi brzy. V roce 2003 začal být Keiko nemocný a nedlouho poté zemřel. Podle veterináře byl příčinou jeho úhynu akutní zápal plic. Zatímco samci kosatek se mohou dožívat věku v rozmezí 35 až 50 let, Keikovi bylo v době úmrtí přibližně 27 let. Ačkoliv se snažil několikrát dostat do společnosti ostatních kosatek, nikdy se mu nepodařilo začlenit do žádné skupiny. Několik měsíců před smrtí bylo zřejmé, že spíše vyhledává lidskou společnost a je mu příjemnější nechávat se krmit, než aby si sám lovil potravu.
Jeden z oceánografů, který od začátku nesouhlasil s vypuštěním Keika do moře, prohlásil: „Keiko se cítil dobře s lidmi. Jeho smrt z rychlého nástupu zápalu plic v Norsku prokázala, že svoboda není vždy šťastným koncem pro každé divoké zvíře. Od začátku to byl neúspěšný a chybný experiment. Pokud jde o mě, Keiko nikdy nebyl dobrým kandidátem na osvobození.“
I přes taková prohlášení se většina vědců snaží nevnímat celý projekt jako neúspěch. Keiko byl jedinou kosatkou, která byla po tak dlouhé době v zajetí vypuštěna do volné přírody a několik let se mu skutečně dařilo užívat si svou svobodu. Naproti tomu mnoho kosatek dnes a denně umírá v chabých podmínkách akvárií po celém světě. Je těžké posoudit, zda by Keiko žil déle, kdyby zůstal v zajetí, možná ano, ale už nikdy by si nemohl připomenout, co znamená plnohodnotný život divokého a nespoutaného zvířete.
Anketa
Zdroje:
https://www.euronews.com/culture
https://en.wikipedia.org/wiki/Keiko_(orca)
https://www.keikotheuntoldstory.com/about/keiko/media_history/
https://savedolphins.eii.org/news/keiko-the-orca-star-of-free-willy-faq
https://www.theguardian.com/culture/2023/jun/12/free-willy-rocket-launcher-keiko-whale
