Článek
V mnoha tradicích po celém světě existuje představa, že duše může putovat, že se může ztratit, že může nastat její uvolnění od těla a ona se už více nevrátí, splývajíc s duchovní prázdnotou, v níž se sama rozplyne.
Anebo se duše naopak přistihne při tom, jak beznadějně posiluje náš materialismus v honbě za výš, dál a rychleji a intenzivněji. Od orgasmů až po stopy po pneumatikách rychlých vozů.
Říká se, že duše má ráda tělo, jako má matka vřelý vztah ke svému dítěti, či jako když vyhodíte kámen do vzduchu. Vrací se k sobě. Jde o proces, v němž je duše spojnicí, která oživuje tělo, stejně jako je sama duše oživována duchem.
Všichni milujeme její dotyky. Máme rádi to tělesné, smyslové a emocionální. A když do nich vložíme i cosi víc, cosi, co se v nás rodí jako smysl pro to vyšší v nás, stvoříme něco nového.
Marsilio Ficino (1433–1499), úžasný astrolog a předchůdce Junga v historicky tomu neodpovídající době středověku napsal: „Být zdravý, znamená udržovat duši ve středu a nenechat ji zmizet v duchu ani v těle. Když se totiž duše v této zkušenosti ztratí extrémně, ztrácí se i to, čím duše naší zkušenosti prospívá. Když nám chybí duše, zmizí vnitřní hodnoty, smysl pro důležitost a smysl pro sebe sama. Jakákoliv fyzická, ale i intelektuální činnost se pak dělá bez vitality, bez zápalu, bez citu. A vlastně i bez pocitu základního smyslu. Bez duše utrpí vztahy mezi lidmi. Předstíráním nezastřeme skutečnost. Současné národy, regiony, města, rodiny i samotná partnerství si sice ponechávají vzhled soudržnosti, ale opravdová náklonnost chybí.“
Je to pochopitelné. Když odstraníme vliv duše, zmizí i problémy, které nám svým působením přináší. Emoční komplikace života, pocity traumat, zranění i depresí, ale i podezřelá potěšení a také bolest a touha.
Bez duše pak chodíme rušnými, přeplněnými oblastmi všedního života jako „cizinci“, či „spáči“. Na všechno se díváme, jako by to dělo přímo před našima očima, ale v muzejní vitríně. A ačkoliv jsme plně přítomni a naše mysl je schopná analytických úvah, psychicky jsme odříznutí, vzdálení, nezúčastnění a nepohnutí. Chodíme jako „tělo bez duše“.
Je to jako s hudbou. Hudbu můžeme vnímat jako intelektuální výkon, ale taky na smyslové úrovni. Dát „hudbě duši“, znamená dát něco víc. Dát tomu všemu technickému a decibelovému hluku smysl. Rytmus a melodii. Spojit je v akord - souzvuk.
Jde o to, jak udržovat duši oddělenou od těla i od ducha a zároveň s nimi být ve spojení. Zároveň. To je to důležité slovo. Alchymisté na to měli v pravdě příznačné motto: „Solve et Coagula.“ Rozpusť a spoj! To, co je v tomto mottu nejdůležitější, není ani rozpuštění, avšak ani spojování, ale to, co leží mezi nimi.
Spojka A (et). To nepatrné nic. To, co promlouvá k oběma polovinám cyklu. To, co produchovňuje to, co by jinak bylo jenom hmotné a doslovné a zase upevňuje formy toho, co je příliš intelektuální či duchovní.
Duše je tím, co nás vede k sobě. K ní. Nezastírá to, co vnímáme. A to, že i když postoupíme cokoliv v oblasti osobního růstu, a myslíme pozitivní myslí a pociťujeme sebevíc lásky, stejně v našem životě zbude i tak dost bolesti.
Říká se, že alchymie je schopnost vidět skrze povrch věcí až na samotné jádro. Ale v životě přeci nejde jen o to vidět skrz naskrz. Jde o to, aby ten, kdo vidí, taky vnímal to, co pozoruje. Aby to pozorované nehodnotil a vnímal. S respektem.
Pak se totiž stane svědkem něčeho, čemu se v tradicích starých kultur říkalo zázrak. A to jsou ty chvíle, kdy láska sestupuje díky našim duším na zem a vtěluje se do hmoty.
Kdy jsme si vědomi toho, že ani rozpouštění, ale ani spojování nám není na nic, pokud při tom chybí to, co tyto obě části spojuje.
A.
