AI nezabíjí lidskost. Nutí nás si ji konečně uvědomit

🤖 Šéf Googlu Sundar Pichai nedávno v rozhovoru řekl, že za tři roky se budeme dívat na dnešní videa a články jako na starý výklopný telefon. Bude nám to připadat směšně zastaralé. Podle něj se totiž brzy budou formáty přelévat jeden do druhého jediným kliknutím. Natočíte video a stroj z něj udělá článek. Napíšete článek a stroj vám ho namluví jako podcast. Vy dodáte nápad, zbytek za vás udělá počítač.

Chvíli jsem si myslel, že je to dobrá zpráva. Konečně přestane platit, že vyhrává ten, kdo do tvorby obsahu nasype nejvíc peněz. Když to totiž zvládne kdokoliv, množství přestane být výhodou. Jenže hned za tím přišla otázka, která mě celkem zaskočila. Co mi tedy vlastně zbývá?

🪞 Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsem se ptal špatně.

Ptal jsem se totiž jako řemeslník, kterému někdo vzal nářadí. Umím psát, tak se ptám, co budu dělat, až bude všechno psát stroj. Je to pochopitelná otázka a spousta lidí si ji dneska klade – účetní, grafici, překladatelé, právníci. Všichni se v podstatě ptají na totéž: co vlastně zbyde z mojí práce.

Jenže když jsem si tu otázku párkrát zopakoval, začalo mi na ní něco vadit. Předpokládá totiž, že jsem to, co dělám. Že já jsem ty odevzdané články, ta zorganizovaná školení, ty hotové vyrobené věci. A jestli tohle za mě zvládne někdo jiný, tak už jsem k ničemu.

To je ale docela nová myšlenka. Ještě moji prarodiče by se na sebe takhle nedívali. Práce byla to, co člověk dělá, aby uživil rodinu, ne to, čím je. My jsme se během jedné dvou generací naučili odpovídat na otázku „kdo jste?“ ztotožněním s tím, čím se živíme. A teď, když se ukazuje, že spoustu z toho zvládne počítač, jsme najednou v úzkých, protože jsme si zapomněli nechat prostor pro jinou odpověď.

Takže než jsem se ptal, co ze mě zbyde jako z autora, měl jsem se zeptat na něco, co s výkonem nesouvisí vůbec. Co ze mě zbyde, když odečtu všechno, co lze zautomatizovat?

Když se řekne lidskost, většina z nás si vybaví něco měkkého a neurčitého. Přitom je to docela přesná věc. Je to schopnost vcítit se do druhého. Pomoct někomu, kdo zrovna nemá co nabídnout zpátky. Mít vnitřní hlas, který se ozve, když děláme něco špatně, i když se nikdo nedívá. Umět si přiznat chybu. Umět odpustit sobě i ostatním. A zkoušet dál hledat nové možnosti, i když víme, že z nich nevznikne pokaždé skvělý text nebo obraz.

🕯️ Ani jedna z těch věcí není dovednost, kterou by se dalo někam nahrát. Stroj napíše větu, která zní soucitně. Nemá ale svědomí, které by ho v noci vzbudilo, protože tu větu napsal někomu, komu tím ublížil. Nemá stud. Nemá vinu. Nemá strach, že to nezvládne, a nemá tu zvláštní úlevu, když to nakonec vše dobře dopadlo. A hlavně nenese odpovědnost. Tu vždycky nese ten, kdo se pod daný výsledek sám podepíše.

Přesně tohle jsem si dřív nemusel uvědomovat, protože lidskost byla jediná varianta, kterou jsme měli. Nebylo s čím ji srovnat. Teď máme vedle sebe něco, co umí skoro všechno kromě tohohle, a tak je možná poprvé trochu vidět její obrys.

🌊 Vidím to i na tom, co dneska čtu. Poznám texty, které jsou technicky bezvadné, plynulé, správně poskládané, a přesto v nich nikdo není. Chybí tam ten okamžik pochybnosti, kdy se člověk rozhodoval a mohl se splést. Jenže ten okamžik je právě to jediné, co mi jako čtenáři dává důvod někomu věřit. Ne že to má hezky napsané. Ale že za tím někdo opravdu stojí.

A to platí i mimo psaní. Když mi lékař řekne, že si není jistý s mou diagnózou, věřím mu víc než tomu, kdo mluví až moc sebevědomě a bez zaváhání. Když mi někdo přizná, že to zvoral, vzniká mezi námi v tu chvíli něco, co nevzniklo za celé roky hladké komunikace.

Tím se mění i to, co znamená být tvořivý. Dřív bylo těžké něco vytvořit. Napsat větu, namíchat barvu, složit melodii. Dneska tohle svede stroj za pár vteřin a klidně v tisíci verzích. Těžké začíná být něco úplně jiného. Vybrat z těch tisíce verzí jednu, která má skutečný smysl. To za vás počítač neudělá, ani nemůže. Protože k tomu potřebujete vědět, na čem vám v životě záleží.

A tady je ta práce, o které se moc nemluví. Zadáte data a instrukce, stroj vám během chvilky něco připraví, a v tu chvíli teprve začíná to podstatné. Projít to řádek po řádku a procedit vše vlastní zkušeností. Vyhodit, co je hezké, ale pro vás falešné. Nechat tam větu, u které jste zaváhali, protože zrovna ta je pravdivá.

Nejde o to udělat z toho dokonalé dílo. Jde o to, aby v tom zůstala stopa, proč jste se to vůbec rozhodli vytvořit. Bez toho je to jen dobře poskládaný text, který mohl napsat kdokoliv, a proto ho nikdo nebude číst dvakrát.

🌱 Takže ne, myslím si, že o lidskost nepřijdeme. Spíš si ji poprvé pořádně prohlédneme. Ne jako hezké slovo v učebnici občanské výchovy, ale jako to jediné, co do své práce můžeme vložit jen my sami. Říká se, že pokud je obsah dobrý, lidem je jedno, jak vznikl. Ale rozhodně jim nebude jedno, co do něj bylo vloženo.

A o tom zatím rozhoduje člověk. Znamená to ale naučit se rozeznávat kvalitu v tom obrovském množství možností, které nám stroj naservíruje. Já to poznám podle jediné věci. U toho, co je dobré, mi rychleji buší srdce. A vám?