Barvy trochu jinak: Červená

Většina lidí si barvy spojuje s pocity. Červená? To je láska, krev, pro ty ortodoxní hřích. Zelená? Příroda. Modrá? Klid. Ale tahle slova barvy popisují nepřesně. Vznikla z kulturních symbolů regionů, v nichž žijeme i z našich osobních zkušeností. To je jistě v pořádku. Jen to neodráží ještě jednu rovinu, s níž barvy pracují, a tou je naše nevědomí.

Zkusme se podívat na barvy jinak. Položili jste si někdy otázku, proč jsou barvy důležité pro život? Proč je na jednu stranu tolik podceňujeme a na druhou se jimi řídíme? Protože to jsou v prvé řadě nosiči informací.

Jde o část světelného spektra, které na nás působí. Nejsou ovlivněny kulturou, ideologií, vírou ani zkušenostmi. To vše totiž můžeme skrze mozek sami pro sebe nějak vysvětlit. Postavíme si bariéry, kterými pronikne jen to, co chceme slyšet. U světla to ale tak nejde. Vidíme jej v mozku přenosem ze sítnice pomocí neuronů vnímat celé spektrum. Hned. Tady a teď.

Červená má nejdelší vlnovou délku ze všech barev viditelného spektra. A právě proto na sítnici očí ulpívá nejdéle. Je to první barva, která je pro lidské oko viditelná, když vystoupí z toho, čemu říkáme černá barva. Když ji jednou uvidíte, nezmizí vám tedy z mozku jen tak.

A tak bez ohledu na to, jestli ji spojujete s nebezpečím, sexualitou nebo štěstím je červená energie pohybu, něco jako náš motor, jako aktivní impuls. Vždy vede k akci. Na červenou prostě nelze nereagovat, a to nejen mentálně, ale i tělesně.

Domnívám se, že prapůvod této reakce se vyvinul evolucí při boji o přežití druhu homo sapiens. Vidíte-li krev, červenou barvu, vaše stresová reakce vás vede k buď ještě aktivnějšímu boji než dosud anebo posílí schopnost útěku před nebezpečným predátorem.

Proto jí říkám, že je „nejtělesnější“ ze všech barev. Svaly při pohledu na červenou dostanou stresovou injekci a tělo se připraví k pohybu. No a jako motor k pohybu používáme dva silné párové klouby, kyčle a náš zadek.

Barvy neslouží jen k estetickému hodnocení a k popisu nálady. Jsou jedním ze tří klíčových znaků, podle kterých rozeznáváme svět kolem nás. Červená barva je například v systému 3AXIS, který používám, zařazena na osu „horno-dolní“. V rámci ní je společně s černou a tmavými tóny až úplně dole. Je to místo tělesnosti, činů, realizace.

Smyslovým ekvivalentem červené je hmat. Protože jde o aktivní kontakt s realitou, o uchopení, sevření, tlak tvořený našimi svaly. Když se na něco podívám, mohu o tom přemýšlet. Ale když se toho dotknu, vstupuji do jiného režimu vnímání. Dotek je totiž začátek činu. Toho si určitě všimli ti, kteří za sebou mají už nějaký sexuální kontakt.

Všimli jste si, že červená bývá viditelná na těle právě tam, kde si tělo říká o pohyb a pudově řízenou akci? Třeba rty (řeč), nehty (gesta), vlasy (nevědomé signály), kyčle (pohyb), tváře (emocionální reakce) či právě sexuální orgány.

Energie červené barvy viditelně vznáší informační dotazy na naši psychiku. Není to totiž barva odpočinku. Komunikuje: jsem tady, jsem připraven/a jednat. Asi proto ji nemusí lidé, kteří v daný moment nejsou připraveni. V naší neverbální komunikaci se totiž v pohybu vždy odhalí, kolik energie vlastně máme.

A červená nemilosrdně odhalí nedostatek energie k akci. Jakékoliv. Když si ji na sebe oblékne někdo, kdo je unavený, není to dobrý nápad. Červená si žádá přesně cílený výkon. A pokud nepřijde, je zle. Červená je tedy nejen energií, ale také informačním zrcadlem.

Říká si o odezvu a pokud ji nedostane, vzniká v našem těle pocit, který se váže k nenaplněným citům, k barvě zelené a těmi jsou v tomto případě zklamání, frustrace. A ta nepochází z barvy samotné. Pochází z našeho těla, které z ní nedokázalo udělat čin.

I to je důvod, proč některým lidem červená „nesedí“. Ne proto, že by se jim nelíbila, ale protože je konfrontuje s očekáváním druhých, které nejsou ochotni nebo schopni v danou chvíli naplnit.

Červená je barva. To, jak na nás působí, však není jen biologická reakce na světelné spektrum, jak jsem psal v úvodu, ale také odraz kulturního nastavení, v němž jsme vyrůstali. A právě tady se často střetává s nepochopením. V jedné kultuře je totiž červená barvou štěstí, ve druhé jde o varování. V jedné symbolizuje život, v jiné smrt. Všechny tyto významy jsou jistě reálné, ale nejsou obecně přenositelné.

Západní svět ji vnímá jako barvu silnou, energickou, často i agresivní. Ale v Číně je červená barvou svatebního dne, hojnosti a prosperity. V Jižní Africe se pojí s truchlením. V Japonsku je znakem životní síly, ale i posvátnosti. Když tedy o červené mluvíme jako o barvě, která „probudí energii“, je třeba dodat jakou a komu?

Kulturní vrstvy přidávají barvám významy, které nemají nic společného s fyzikou. A přesto jsou stejně skutečné. Když červenou oblékne nevěsta v Šanghaji, její poselství je úplně jiné než u ženy v Dánsku, která si tentýž odstín vezme na obchodní rozhovor do banky.

Tím se ale červená nestává relativní. Stává se vrstevnatou. Pracuje jako všechny barvy na několika úrovních najednou. Na tělesné, smyslové, psychologické i kulturní. A právě to z ní dělá barvu, která sice mluví různými jazyky, ale vždy o tomtéž.

Nezapomínejme totiž na to, že ta největší síla, kterou v životě tak podceňujeme a tolik jí podléháme vypráví o vlivu našeho nevědomí. Takže o čem je červená? O síle být viděn/a, o nároku na pozornost. O soustředění energie do jednoho bodu. Do přítomnosti. Teď.

Červená není barva na hraní. Je to barva rozhodnutí. Proto si ji na sebe neberte jen tak, bez rozmyšlení. A pokud ji už obléknete, buďte si vědomi, že přitahuje pozornost a bude od vás očekávána reakce. Ať už v podobě činu, nebo postoje.

Nepoužívejte ji tam, kde nechcete probudit vášeň, vztek nebo chuť jednat silou. Ve vyjednáváních, při rozchodech, na pohřbech nebo na návštěvu v nemocnici. Ani doma v obýváku, pokud v něm vy chcete odpočívat.

Naopak, vezměte si ji, když potřebujete něco říct beze slov. Když potřebujete být vidět. Když máte co říct celým tělem. Nejen hlavou. Červená vás buď podpoří, nebo jednoduše prozradí. A to v jakékoliv kultuře.

Co tedy konkrétně říká vaše červená? A víte, kde všude mluví hlasitěji, než si myslíte?

Co zůstane, když červená odejde?

Možná, že právě tahle barva nám ukazuje, jak hluboko jsou naše smysly propojené s naším tělem. Nejde jen o vjem, ale o impuls. Nejde jen o barvu, ale o poselství. Nejen o červenou, ale o její dotek. Dotek spojený s krví, rty, vůlí, napětím i strachem. Všechny tyto vrstvy se spojují do jednoho tělesného signálu. Jsem tady. Dýchám. Reaguji.

A i když se její tón mění podle toho, kde zrovna stojíme: v Pekingu, v Johannesburgu, nebo v Jihlavě, naše tělo si ji pokaždé připomene stejně. Zrychlí se náš dech. Napřímí se páteř. Rozšíří se zorničky. A mozek vyplaví do krevního řečiště stresové hormony.

Když červená odejde, něco se v prostoru ztiší. Ale nezmizí to. Jako by se tělo na okamžik přestalo ptát: co mám udělat? A jen bylo. Bez tlaku. Bez očekávání. A právě v ten okamžik, kdy zmizí červená z plátna našeho života, si teprve uvědomíme, co všechno říkala.

A co nám po ní zbylo v těle.