Článek
Vánoce nejsou pro mě časem velkých plánů. Jsou spíš chvílí, kdy se člověk na okamžik zastaví a podívá se, co zůstalo uvnitř, když opadne venkovní hluk.
Tenhle rok jsem znovu začal psát pravidelněji. Ne proto, že bych měl vždy přesné a hned hotové odpovědi, ale proto, že některé věci už nešlo držet jen v sobě. Psaní pro mě není jen to, že tvořím obsah. Je to pro mě způsob, jak zůstat v kontaktu se světem, který se však zrychluje více, než je lidské.
Chci vám poděkovat za to, že ty moje texty čtete. Za vaše reakce, zprávy, nesouhlas i ticho. A zvlášť za několik peněžních příspěvků, které mi někteří z vás poslali přes podporu pod články. Nejde o částky. Jde o gesto. O zprávu: „Tohle mi dává smysl, pokračuj.“
Právě proto jsem se rozhodl, že na tomto blogu nepůjdu cestou paywallu. Nechci rozdělovat psaní na to, co je „zadarmo“, a to, co je „za zdí“. Texty, které píšu, nejsou jen strategie, co dělat, když se něco nepovede. Jsou to zastavení. Za myšlení se. A i když na místech mnohdy neradostných, tohle zastavení má být přístupné každému, kdo k němu dojde.
Podpora formou dobrovolného příspěvku mi proto dává větší smysl. Je svobodná na obou stranách. Nikdo nikomu nic nedluží. Nikdo si nic nekupuje. Kdo chce, podpoří. Kdo nechce, čte dál jinde. Tenhle model mi připadá lidský. A pěstovat v dnešní době lidskost, je možná ta nejradikálnější volba.
Zároveň chci vyzdvihnout ty z vás, kteří mi napsali své vlastní příběhy, otázky a podněty. Některé z nich byly velmi osobní. Děkuji vám za ně.
Vážím si důvěry, se kterou jste je sdíleli. Za odvahu překonat sebe sama a napsat někomu své trápení nebo to, co se vám povedlo. Právě z těchto zpráv často vznikají texty, které mají svou hloubku. A to ne proto, že bych byl jejich autorem, ale proto, že vycházejí ze skutečného života. Z našeho života.
A protože si málokdy něco přeji nahlas, dovolte mi si přát si něco pro sebe.
Do dalšího roku si nepřeji větší dosah. Přeji si větší pro sebe při praní ještě větší přesnost, citlivost i hloubku. Psát o tom, co nás opravdu pálí, co se nás dotýká, co se těžko říká nahlas, a hlavně to, co se nevejde do určených kolonek. Pokud budete chtít být součástí tohohle prostoru, jste tu vždy vítáni. Pokud ne, i to je v pořádku.
Děkuji, že jste tu byli. A že tu jste. A že tu se mnou zůstáváte dál.
Děkuji za vaše ticho i za vaše slova. Za inspiraci.
A přeji vám klidné Vánoce, hlavně takové, ve kterých není potřeba nic dokazovat. Díky ❤️
P. S.
Když jsem si prošel všechny letošní texty, tři jednoduché myšlenky se v nich opakovaly jako tiché memento:
– Skutečný začátek není návrat. Je to jiná cesta.
– Skutečná síla není ve výsledku, ale v přítomnosti.
– Prožívejme proto vděčnost i za to, co není vidět.
Možná se nehodí je říkat nahlas pokaždé. Ale možná je právě proto potřeba je čas od času zopakovat.
