Digitální svoboda za 30 sekund

„Tohle už je šílené,“ pomyslel jsem si, když jsem si už podesáté za hodinu automaticky odemkl telefon. Ani jsem nevěděl proč. Prostě jsem to udělal. Jako robot. Jako závislák hledající další dávku dopaminu.

Znáte ten pocit? Sedíte na schůzce, bavíte se s partnerem a najednou váš palec automaticky směřuje k ikoně Instagramu. Nebo ležíte v posteli a „jen na chvilku“ kontrolujete pracovní chat. A najednou je půlnoc.

Když jsem si poprvé zkontroloval statistiky používání telefonu, málem jsem spadl ze židle. Byly to za den 4 hodiny a 37 minut. To je 32 hodin týdně - téměř celý pracovní týden strávený scrollováním, checkováním a prokrastinací.

Jenže jsem je trávil po nocích, vymlouvajíc se sám před sebou na to, že jsou důležité. Důvody byly nasnadě: … že to potřebuji do práce, že hledám nové trendy, že jsem někde viděl nějaký zajímavý článek, že …

Frustrovaný z vlastní neschopnosti se ovládat jsem udělal něco, co by mnoha lidem mohlo připadat směšné. A přitom to, když si na to teď vzpomenu, to bylo geniálně jednoduché - přesunul jsem všechny sociální aplikace na druhou obrazovku telefonu.

Naštval jsem se a bez přemýšlení jsem je dal na tu další obrazovku v pořadí. Prostě pryč z očí. A stalo se něco nečekaného. Druhý den jsem prožil bez toho, že bych se vystavil pokušení zase někde drandit. Byla to jen intuitivní reakce, ale byla naprosto správná.

Oko nevidí podnět a pak přišla ta jednoduchá nutnost udělat další pohyb, který bych musel udělat, abych mohl přejet prstem na další obrazovku, a to se mi najednou nechtělo. Zachránila mě vlastní lenost. A úplně změnila moje chování.

Je to jako když dáte sušenky do horní skříňky v kuchyni místo na linku - najednou je ta malá překážka dost velká na to, aby vás odradila od bezmyšlenkovitého mlsání.

Později jsem zjistil, že můj intuitivní trik má pevné základy v neurologii. „Sejde z očí, sejde z mysli“ - tohle staré české přísloví vlastně přesně vystihuje, co se stalo. Moderní neurověda potvrzuje, že naše vnímání je extrémně ovlivněno tím, co vidíme. Když zmizí vizuální podnět, mozek na něj postupně přestane myslet.

Je to stejný princip, který používají iluzionisté - stačí odvést pozornost jinam a mozek přestane registrovat to, co nechceme, aby viděl. V mém případě tedy stačilo „schovat“ ikony sociálních sítí na druhou obrazovku, co byla „za rohem“ a mozek je přestal vnímat jako okamžitě dostupné pokušení. Je fascinující, jak něco tak jednoduchého může mít tak zásadní dopad na naše chování.

Později jsem objevil aplikaci One Sec, která tento koncept posouvá ještě dál. Pokaždé, když chcete otevřít rušivou aplikaci, donutí vás se zhluboka nadechnout. Ta pouhá vteřina vědomého rozhodnutí často stačí k tomu, abyste si uvědomili, že vlastně ani nevíte, proč aplikaci otvíráte. A nestalo se to.

První týden byl zvláštní. Ruka automaticky sahala po telefonu, ale musel jsem udělat vědomé rozhodnutí jít na další obrazovku. Tak nic. Postupně jsem si místo začal všímat zase více věcí kolem sebe:

Za měsíc jsem byl na dvou hodinách denně. Za další dva na nule. Není to sranda zbavit se něčeho, co vám vleze do hlavy tak snadno a tak rychle, to už vím. Získaný čas? Začal jsem:

Tohle není o technologické abstinenci. Je to o získání kontroly nad svým časem a pozorností. Ten jednoduchý trik s přesunutím ikon a One Sec mi vrátily svobodu rozhodování. V podstatě už „sjíždět socky“ nepotřebuji. A to je k nezaplacení.

A co vy? Zkusíte tento malý experiment? Dejte tomu týden. Jen jeden týden. A dejte mi vědět do komentářů, jak se vám daří. Možná zjistíte, že život je tam jinde než na obrazovce telefonu mnohem zajímavější.

P.S.: Pokud vám tento článek přijde užitečný, podělte se o něj. Třeba i vaši přátelé hledají cestu z digitální pasti.