Článek
Nutíme se smát, když jsme smutní. Jsme štědří, když se cítíme být prázdní. Staráme se o ostatní, když přitom potřebujeme, aby se v prvé řadě postaral někdo o nás.
Snažíme se sobě namluvit, že ještě jednou, naposledy, teď opravdu naposledy zapřeme sami sebe, a něčeho, po čem bytostně toužíme, se vzdáme. A, že to snad bude nějak příště fungovat.
A i pokud přinesete jakékoliv množství obětí, nikdy to nevyléčí vaše srdce. Jediná osoba, která nás může za všech okolností života skutečně milovat, jsme totiž my sami. Naše vlastní duše a to, co pro nás schovává, naše vlastní láska je to, co většinou celý život hledáme v jiných lidech. A proto ji nikdy nemůžeme najít.
Pečovat o sebe a dbát o potřeby svého těla, je součástí cesty k rovnováze duše. A taky odpověď na otázku: „… a kdy už potkám tu velkou lásku, co my vždy slibovaly v pohádkách?“ Milující a naplňující vztahy jsou možné stejně tak, jako že zítra zase vyjde slunce. Být součástí života druhých je privilegium. Které nás vede buď k povýšené pýše a falešné skromnosti nebo pokoře a upřímnosti.
Láska není komodita. To je věta, která umožní lidem, kteří to pochopí, úžasně se rozvinout. Lásku můžeme získat, požadovat, zasloužit si, nebo nám ji někdo věnuje. Není to žeton z rulety anebo dobrota, kterou můžeme někomu dát nebo si jí nechat. Pokud má „láska“, kterou hledáme podobné vlastnosti, není to láska. Není to skutečná láska.
Láska vzniká pozorností. Pozor ne tím, že budete druhému psát jednou za 15 minut zprávy do chatu, to je stalking. Lidé, kteří jsou k sobě upřímně pozorní, k těm láska nemusí chodit. Už tam dávno je. A není ani o tom, zda jste se zrovna potkali anebo se znáte 120 let.
Láska není pocit, je to stav. Pocity při její přítomnosti vznikají, to ano. Láska je něco, co nemůžeme získat anebo ztratit, protože je vždy přítomná, ale vždy jen do takové míry, jak jsme my sami vůči ní otevření.
Skoro vše na světě můžeme. Ale nemůžeme donutit sami sebe, abychom se milovali, a ani druhé, aby milovali nás. Jediné, co můžeme je rozpoznat přítomnost lásky v nás i ostatních. A naší přirozenosti, naší podstatě stojí v cestě především naše návyky, zvyky, a falešné představy o tom, co je dobře nebo špatně.
V naší moci je uvědomit si tyto bloky. V taoistické meditaci, s tím pracuje meditace vody. Pouze pokud si dovolujeme být přirození, má naše přirozenost ten skutečně hluboká a léčivý vliv na nás samé.
No není ani náročné a ani to nevyžaduje 30leté studium u několika guru. Přirozenost je to, co vždy přetrvá až do konce, protože nespočívá v našich stále se měnících emočních stavech. Asi taky proto takové množství lidí otupuje sama sebe v honbě za adrenalinem. Přirozenost není intenzita, ale je to radost. Nemůžeme ji zklamat a ani frustrovat. Láska je něco jako „sestra v akci“. Nezastavitelná.
Když si totiž uvědomíte, aspoň jednou v životě svět kolem sebe, jako svou přirozenou součást, stanete se svědky zázraku. Najednou přestane existovat potřeba. Čehokoliv. Nemusíte shánět nejnovější kozačky, model brýlí a ani make-upu. Pochopíte totiž, že posláním života není „někomu dávat lásku“ nebo „být užitečná/ý“. Stačí jen být tomu, co láska je, otevřen.
A jak poznáte toho, kdo vás miluje? Snadno. Nikdy po vás vaši lásku nebude vyžadovat a vy v jeho přítomnosti nepřijdete o pocit vlastní identity.
Spřízněné duše existují v těch, co nás nesobecky a s lehkostí sobě vlastní prostě milují. A my díky tomu můžeme pochopit ten úžasný dar, který nese taková láska. Svobodu.
Zoufalá snaha po cizí pozornosti, kterou doháníme většinou pestrým a nablýskaným image, skončí v okamžiku, když si uvědomíme, že máme nejen svou vlastní hodnotu a lásku, ale že my jsme ta hodnota a láska.
ENNEA TYP č. 2 - POMOCNÍK, DÁRCE
PRIMÁRNÍ STRACH: Z toho, že ho nikdo nebude chtít a mít rád, pro to, kým je.
PRIMÁRNÍ TOUHA: Mít pocit, že ho má někdo rád.
Zdroje:
