Článek
Jen potom se dá zaměřit se na vlastní nitro a stát se tím, co je dnes tak žádané. Autentickým člověkem. Pro mnoho lidí je to skoro nemožná cesta.
Proč? Inu, je jednoduchá a přímá. Jde o to dojít přes svoje vlastní prázdno ke křivdě a hanbě, která se pod tímto tichem skrývá. Až tehdy, když tohle utrpení v sobě uvidí, a přistoupí k němu trpělivě a soucitně, vyléčí ho, aniž by si v podstatě všimli, kdy anebo jak přesně se tahle událost vlastně stala.
A v této chvíli si začnete sami u sebe i u jiných uvědomovat to, jak skutečně odlišní každý jeden z nás jsme. A toto poznání, které nás osvobozuje od toho chovat se podle toho, jak to očekávají ti ostatní je tím, co nám přináší lehkost a svobodu. Ovšem jen tehdy, budeme-li následovat to po čem touží v hloubce naší hrudi naše srdce.
Sundat si masky a objevit pocit prázdnoty, v kterém se sice houpu na člunu na vlnách obrovského oceánu, ale nedotýkám se ho, jen si to představuji; to je velká odvaha našeho života. Díky této iluzi, přežije většinu života, většina z nás v naprosté iluzi. Touto iluzí držíme naše vnitřní já dlouho pryč, od dotyku vnějšího světa.
A pak najednou maska padá a vše, co se zdálo nemožné, je prostě tady. A jakmile jednou zmizí vaše maska, už si ji vaše skutečné já nikdy nedokáže nasadit stejně přesvědčivě zpátky. Nehledejte viníka, jako mnozí, dívejte se chvíli do zrcadla prázdnoty na sebe sama.
Jistě po chvíli dýmu, kdy začnete rozeznávat své vlastní obrysy se vám pravda mnohé z nich nemusí líbit. Ale jsou skutečné a jsou tam. Váš strach z prázdnoty a vlastní bezvýznamnosti je ten tam.
A když zariskujete ztrátu potvrzení vlastní důležitostí od druhých („… hele, kolik mi dneska u obrázku na zdi přibylo na fcb lajků…“) a půjdete za vlastním srdcem, mohou z vás být i velmi výjimeční lidé. Ne ve vlastní představě. Ve skutečnosti.
Ono je rozdíl, pokud láska a radost druhých naráží na hluché vzduchoprázdno, anebo zda se dostane až k srdci. V tu chvíli, kdy se vaše těžiště posune zvenčí dovnitř, pak pocit, že vás vede vaše skutečné srdce, je pro vás tím novým a tím, co jste ještě nezažili. A když jednou zkusíte tohle ovoce z rajské zahrady vlastní důležitosti, už ho nikdy za nic jiného nevyměníte.
Jsme-li schopni spojení se svým srdcem, staneme se autentickými. Začneme se chovat přirozeně. Netoužíme už být někým nebo něčím víc. Jsme tím, čím jsme. Ehje ašer ehje (אהיה אשר אהיה): „Jsem, který jsem.“ Najednou jste pro všechny ostatní srozumitelní, upřímní a skromní lidé.
Autentičnost však neznamená upřímnost za každou cenu. Autentičnost znamená, že se ostatním ukazujte takoví, jací v dané chvíli jste. Jedině pak, jste schopní říct pravdu, která vychází rovnou od srdce. V tom spočívá výjimečnost. Ne v tom, urvat svým výkonem vítězství za každou cenu. Ale za každou cenu umět zůstat svůj, to je největší výkon ze všech.
A pak nastupuje fáze toho, kdy svou autentičnost musíte sami nejen zachytit, ale naučit se ji také akceptovat. Svou skutečnou lidskou hodnotu máme proto, že existujeme. Nemusíme nikomu dokazovat, jak cennými součástkami vesmíru jsme a jemu samotnému už vůbec ne. On už to dávno ví. Jinak by nás sem nepřivedl.
A právě tahle myšlenka se vzpírá populárnímu pohledu na člověka jako na věc, která má svou cenu, pokud má určitý plat nebo fyzické vlastnosti nebo, když má žena dítě. Všechna tahle povrchní pojetí významu člověka jsou jen náhražkami, které si vytváří naše osobnost za to, čeho se nám v dětství nedostávalo. Nedostávalo se nám rodičovského objetí, v němž bychom pochopili svůj skutečný význam.
A tak, když se dnes na chvíli zastavíme, abychom zvážili, zda jsme to skutečně my sami, kdo přikládáme takovou důležitost věcem, kterých si vážíme, nebo to byli naši vychovatelé, kteří nám je dali do podprogramu – „buď dobrý“ a “vyhrávej”; tak můžeme pochopit, že sice můžeme být stále dobrým hercem, ale že i dobré divadlo má své meze.
Možná, že nám to být na stupních vítězů nebo potlesk zvyšuje sebevědomí? Někomu jinému se ta samá kariéra může zdát triviální či dokonce zbytečná. Jejich sebevědomí bude třeba záviset na množství peněz, které mají v bance. Kdo ví.
Nejenom, že se vnímání vlastní sebehodnoty liší člověk od člověka, ale mění se především v průběhu času. Ale pojítkem toho všeho, bez rozdílu všech tzv. hodnot, jsme MY.
Většina z nás si celý život svou hodnotu promítá do zaměstnání, do člověka, kterého milujeme, věci, nebo činnosti. A proto se snažíme ty posty, partnery a věci vlastnit. Ale to víme, že nikdy úplně nefunguje.
Nejsme bezcenní. A ani všechna ponížení, bolesti či utrpení, kterých jsme byly svědky či přímou součástí nemohou snížit hodnotu, jakou již máme. Mohou člověka jen změnit.
Dát mu možnost dalšího rozvoje, přijetí a pochopení. A tak, když vnímám svou hodnotu přímo, stejně jako když si položíme ruku na srdce a uvědomíme si v jeho tlukotu - „já jsem tady“, osvobodíme se od neúnavné honby ega za sebevědomím získaným skrze úspěch.
A až potom nás ani prostor a ani čas nebudou děsit, protože nás neobklopí, ale my vyplníme je. S láskou a obdivem.
ENNEA TYP č. 3 - VÍTĚZ
PRIMÁRNÍ STRACH: Z bezvýznamnosti, že bez úspěchu za nic nestojí.
PRIMÁRNÍ TOUHA: Připadat si důležitě, uznávaně a atraktivně.
Zdroje:
