Článek
Přijmout svět plný lidské zkušenosti je někdy nesnadné. A i když za realitu světa někdy prostě nevidíme, nebude nám nic platné se kvůli tomu vztekat a být naštvaný.
Klidu nedosáhneme tím, že splníme všechny vytýčené úkoly, ale tím, že nebudeme zkoušet neustále překonávat sami sebe. Vylepšovat se dá, ale ne pořád. Jsme to, co jsme. tady a teď.
Svoboda, která nám pak vytryskne v nás samých, povede i k lepšímu prosazení se, a to je ten pravý klid, vyrovnanost a spokojenost, kterou tolik hledáme.
V našem světě chybí mír a my potřebujeme, aby si právě všichni ostatní uvědomovaly to, jak moc je třeba k všemu, co děláme. Nemusím být všude první, nepotřebuji se snažit uspět. Jdu tam, kde mohu se do života zapojím, a přitom objevuji pro sebe ty spousty úžasných věcí, které jsem při tom „zoufalém hledání“ klidu zcela míjel.
Přesně vím, co mám říkat a co mám dělat – a nepotřebuji k tomu instrukce. Přestanu se snažit potěšit ostatní a soustředím se na to potěšit sebe. A kupodivu zjišťuji, že to potěšit sebe se zcela kryje i s přáním ostatních. Protože čím víc jsem soustředěný na sebe, tím více dokážu vnímat spojení s celou skupinou kolem sebe – rodinou, komunitou, pracovním týmem.
Celistvost. Integrace. Snadně se vyslovují, že? Esence bytí. jsou pastýři a pastýřkami našich duší, jak jim říkávám. Jsou nikým, integrování do hardwaru božských částic natolik, že nám ostatním neustále připomínají, že povaha všech skutečných věcí je ta duchovní.
Být nikým a vším. Neztratit se sám v sobě ani úplně nesplynout se svým okolím. Náročné úkoly. Idealistické fantazie a utopie. Pochopení propojení všeho. I dobra a zla. To by jim šlo.
Díky nim se mi ostatní dokážeme setkávat s jednotou protikladů. Známe pak vedle sebe potěšení i smutek. Radost i strach. Jednotu i ztrátu. Dobro a zlo. Život a smrt. Ctnost i slabost. Klid a úzkost. To vše nerozlučně propojené. Jako šachové figurky na šachovnici.
A až dojdeme nakonec k tomu, co svůj protiklad nemá, tedy k lásce, pochopíme, kdo byl tím kladivem, které vždy rozbíjelo všechny ty překážky na cestě životem.
A přesně kvůli tomuto nás láska tolik děsí. Zboří nám totiž všechny hranice, i ty našeho ega. A tak, jak se jí učíme vzdávat, znovu se díky tomu poznání propojujeme s bytím a uvědomujeme si jen, že my jsme tou láskou.
Jsme tou nekonečnou, stále proměnlivou měnící se přítomností, která potřebuje jen jediné. Milovat. A tak tomu bylo vždy.
ENNEA TYP č. 9 - USMIŘOVATEL
PRIMÁRNÍ STRACH: Ze ztráty a odloučení, ze zničení.
PRIMÁRNÍ TOUHA: Udržet si svou vnitřní stabilitu a vyrovnanost.
Zdroje:
