Evropský permafrost mizí a s ním i stabilita našich hor

Rádi žijeme v selektivní iluzi, že klimatická změna je záležitostí exotických destinací. Když se v médiích objeví slovo permafrost, většina Středoevropanů automaticky přepne myšlenky na polární kruh, unavené lední medvědy a domorodé Inuity. Uklidňujeme se pocitem, že tání věčně zmrzlé půdy je sice smutný, ale geograficky bezpečně izolovaný problém, který se nás netýká.

Jenže příroda má smysl pro ironii. Nejrozsáhlejší globální studie monitorující tloušťku aktivní vrstvy permafrostu za první čtvrtstoletí (2000–2024), publikovaná prestižním časopisem Nature Communications Earth & Environment, přináší tvrdé probuzení.

Data ze 156 monitorovacích stanic po celém světě ukazují, že zatímco Arktida taje stabilním, byť varovným tempem, skutečný environmentální thriller se odehrává přímo za našimi humny, a to v evropských horách. Evropanům totiž taje půda pod nohama až desetkrát rychleji než obyvatelům polárních oblastí.

Logika by napovídala, že obrovské plochy ploché arktické tundry vystavené přímému slunci budou kolabovat nejrychleji. Vědecká data však odhalila fascinující paradox: arktické a antarktické nížiny vykazují podstatně nižší míru změn než horské oblasti. V průměru se tam odtávající vrstva prohlubuje o „pouhých“ 0,8 cm za rok.

Jak je to možné? Arktidu totiž chrání její vlastní minulost. Tlusté vrstvy organického materiálu, rašeliny a obrovský obsah podzemního ledu. Tento organický koberec funguje jako dokonalá izolace, která brání letnímu teplu proniknout do hloubky. Naproti tomu evropské vysokohorské stanice hlásí průměrný úbytek neuvěřitelných 10,3 cm za rok. Holá skála a kamenná moře v Alpách totiž postrádají jakýkoliv organický štít.

Žula a vápenec mají vysokou tepelnou vodivost, a jakmile v nich chybí dostatek ledu, který by absorboval skupenské teplo tání, letní slunce prohřeje horské masivy jako mikrovlnka. Výsledkem je, že na některých horských lokalitách se sezónně rozmrzající vrstva za posledních 25 let doslova zdvojnásobila.

Dalším myšlenkovým zkreslením je naše představa o neotřesitelné stabilitě skalního masivu. Vnímáme hory jako monolit. V té skutečné verzi reality jsou však vysokohorské štíty plné puklin, trhlin a zvětralého materiálu. To, co je drží pohromadě, není magnetická síla ani geologická tvrdost, ale ledový tmel – permafrost vyplňující i ty nejmenší skalní štěrbiny.

Když tento tmel zmizí, nastává strukturální kolaps. Studie zaznamenala extrémní anomálie: například na švýcarské stanici Schilthorn přesáhla v roce 2022 tloušťka rozmrzlé vrstvy 13 metrů, což je absolutní historický rekord potvrzený hned několika kontrolními vrty.

Pro představu: deset centimetrů ročně se nemusí zdát moc na papíře, ale v trojrozměrném prostoru horského štítu to znamená miliony tun nestabilního materiálu.

Infrastrukturu v Alpách jsme jako lidé budovali s hrdostí. Ať už šlo o pilíře lanovek, horské chaty, lavinové zábrany, nebo meteorologické stanice, vše stálo na předpokladu stabilního, zmrzlého podkladu. Dnes tyto miliardové stavby stojí doslova na tekoucím betonu.

Statistiky ze severních oblastí mluví jasně: hlavním spouštěčem tání je rostoucí počet horkých letních dní v kombinaci s častějšími letními dešti. Voda z těchto srážek pak zatéká hluboko do skalních puklin. Funguje tam jako dokonalý horkovod, který permafrost doslova rozežírá zevnitř.

Mnozí skeptici argumentují, že drsné horské zimy přece musí deficit dohnat. Data však ukazují, že intenzita zimních mrazů nemá na regeneraci hlubokého permafrostu zdaleka takový vliv, jak se předpokládalo. Navíc, pokud v zimě napadne silná vrstva sněhu příliš brzy, zafunguje jako peřina a izoluje teplo akumulované v létě uvnitř hory a zabrání mrazu, aby skálu zpětně podchladil.

Tip na další čtení: Pokud vás zajímá, jakým způsobem dnes lidstvo s daty o vlastní planetě manipuluje a jak se z informací stává nástroj vlivu, doporučuji přečíst si starší zamyšlení Umělá inteligence trochu jinak - Dataismus moci. Tento článek nedoporučuji voličům současné vládní koalice, protože by je připravil o iluze.

Tato globální inventura permafrostu není apelem na paniku a výprodej švýcarských a rakouských investičních chat, ale výzvou k pragmatickému kritickému myšlení a revizi našich plánů. Alpské státy jako Švýcarsko, Francie či Itálie už dávno neřeší, zda permafrost taje, ale jak rychle musí investovat do sanace ohrožených úseků.

Pro běžného turistu to znamená jediné: vysokohorská turistika se stává méně předvídatelnou. Riziko masivních skalních zřícení, sesuvů půdy a bleskových povodní z tajících kamenných ledovců už není teoretickou kapitolou z učebnice geologie, ale stalo se každodenní realitou.

V kontextu exaktních dat ze 156 měřicích stanic působí tuzemská politika jako zralá pro Chocholouška. Žijeme v zemi, kde se klimatické hrozby odrážejí od stolu prohlášeními typu, že „klimatická krize v ČR skončila“. Tento absurdní pokus vyřešit globální proměnu planety tím, že ji politicky škrtneme z programu, je nebezpečný hazard.

Stabilita podkladu, na kterém stojíme, není samozřejmost. Platí to i pro Krkonoše, Jeseníky nebo Labské pískovce. Místo tleskání lacinému populismu bychom se měli začít urgentně ptát jakékoliv vlády: Kdo u nás vlastně monitoruje stabilitu skalních masivů pro příští dekády? Jakým způsobem to děláme a kolik peněz na to ročně vynakládáme?

Protože až se skála utrhne, to ministerské razítko, kterým bylo klima „vyřešeno“, ty padající tuny kamení nezastaví.