Článek
Když ideály narazí na realitu moci
„Všichni jsme byli mladí a plní ideálů,“ vzpomíná v románu fotograf Frank na revoluční léta. Sleduje přitom pohřeb muže, kterého kdysi obdivoval jako odvážného bojovníka za spravedlnost. Muže, který se postupně změnil v kariéristu bez skrupulí.
Mňačkův román „Jak chutná moc“ není jen příběhem jednoho zkorumpovaného politika. Je to studie o tom, jak moc systematicky rozleptává charakter a hodnoty těch, kteří se jí drží příliš dlouho.
Už pro popis oné proměny ze zapáleného revolucionáře, partyzána, bojujícího za lepší život lidí, v arogantního, odporného člověka, který se díky touze po osobním prospěchu propadl na samé morální dno je důvodem, proč si knihu přečíst.
Paralely se současnou politickou scénou
Děsivá aktuálnost románu spočívá v tom, jak přesně popisuje mechanismy, které vidíme i dnes:
- Postupná izolace od reality - Hlavní postava se obklopuje pochlebovači a ztrácí kontakt s běžným životem. Kolik současných politiků žije v podobné bublině?
- Ztráta empatie - Z někdejšího bojovníka za práva utlačovaných se stává člověk, který svoje bývalé přátele nechává sledovat STB. Připomíná to případy, kdy politici otočí proti těm, kteří jim pomohli k moci.
- Relativizace pravdy - "Co je pravda?" ptá se cynicky hlavní hrdina. Podobnou relativizaci morálky slýcháme i od současných politiků.
- Strach ze ztráty pozice - Čím výše politik vystoupá, tím více energie věnuje udržení své pozice namísto služby občanům.
Nadčasové varování
Mňačkův román není jen kritika konkrétního politického systému. Je to psychologická sonda do mysli člověka, který podlehl svodu moci. Ukazuje, jak se:
- Z idealisty stává cynik
- Z odvážného člověka zbabělec
- Z přítele lidu jeho nepřítel
- Z revolucionáře reakcionář
- Z aktivních občanů pasivní pozorovatelé
To nejhorší na postupné degradace politiků je to, že ti občané, kteří jsou jejich politikou nejprve nadšeni, se díky jejich působení stávají postupně skeptiky a cyniky, kteří ztrácejí víru v politický systém jako takový. Tato deziluze je pak živnou půdou právě pro tyto populistické vůdce, kteří všem naslibují „vyčištění“ systému, ačkoliv sami představují jeho nejhorší aspekty. Sorry jako.
Fanatismus za dobrou věc může lehce přerůst v útlak a zločin.
Existuje obrana?
Román klade znepokojivé otázky: Je možné u moci zůstat a nezkazit se? Jak se bránit její korumpující síle? Odpověď možná neleží jen v institucionálních pojistkách, ale především v aktivním přístupu občanské společnosti a nové definici vztahu mezi mocí a odpovědností.
1. Časové omezení funkcí a jejich kumulace
- Politici by neměli zůstávat ve funkcích příliš dlouho, aby se nevytvořily patologické vazby a struktury moci.
- Rozhodně by nemělo docházet ke kumulaci funkcí, protože ta je zdrojem jak jejich vyhoření, tak podlehnutí korupci.
2. Aktivní občanská společnost a transparentnost znamená
- Chtít vidět konkrétní výsledky versus předvolební sliby
- Zjišťovat, jaký je dopad realizovaných opatření na společnost
- Odmítnutí akceptovat výmluvy a odkládání slíbených změn
- Jasné vysvětlení případných odchylek od slibovaného programu
- Pravidelné vyžadování politické odpovědnosti za sliby dané před volbami
3. Osobní integrita spojená s veřejnou kontrolou
- Politik může zůstat "nezkorumpován" mocí, pokud je moc, která není jeho, ale je mu v zastupitelské demokracii svěřena, je používána výhradně k realizaci potřebných společenských změn
- Je pod konstantní, ale konstruktivní kontrolou veřejnosti
- A on musí pravidelně obhajovat své kroky před informovanými občany
K zamyšlení pro čtenáře
- Pozorujete podobné vzorce chování u současných politiků?
- Jaké mechanismy by mohly pomoci politikům udržet si morální integritu?
- Je vůbec možné být dlouhodobě u moci a nezměnit se?
Mňačkův román totiž není jen historickým dokumentem své doby. Je varováním, které zůstává aktuální pro každou generaci. A právě proto potřebujeme politické strany, které si uvědomují tuto zodpovědnost - systematicky vychovávat a vzdělávat své členy v umění být dobrým a etickým politikem. Připomíná nám totiž, že demokracie potřebuje nejen dobré instituce, ale především charakterní lidi, kteří dokážou odolat svodům moci.
„Ať mír dál zůstává s touto krajinou…“ - slova Modlitby pro Martu z roku 1968 jako by přímo rezonovala s poselstvím Mňačkova románu. Obě díla vznikla ve stejném období a obě se stala symbolem boje proti zneužití moci. A stejně jako Marta Kubišová zaplatila za svou odvahu zákazem vystupování, i Ladislav Mňačko musel za svou kritiku moci odejít do emigrace.
Ladislav Mňačko (1919-1994)
- Slovenský spisovatel, novinář a disident
- Původně partyzán a komunista, později kritik režimu
- Po srpnu 1968 emigroval do Rakouska
- Kromě románu "Jak chutná moc" (1966) proslul i díly "Opožděné reportáže" a "Smrt si říká Engelchen"
- Jeho knihy byly za normalizace zakázané a vyšly v 26 jazycích
- Byl označován za „československého Solženicyna" a „Orwella socialismu".
-----------------------------------------
Zdroje:
