Článek
Na večírcích to přichází hned po jméně a ještě před druhým douškem z uvítací sklenky. „A čím se živíš?“ Tváří se to jako zdvořilost, ale je to třídička. Za těmi třemi slovy se schovává celá baterie tichých otázek: jaký máš status, kolik bereš, co jsi vystudoval, stojíš vůbec za to, abych s tebou ztrácel čas. Odpovíš a protistrana tě zařadí do přihrádky dřív, než dořekneš název firmy.
Psychologie má pro tohle splynutí jméno. Enmeshment. Původně termín pro nezdravé stírání hranic v blízkých vztazích, kdy už nevíš, kde končíš ty a začíná ten druhý. Na vztah člověka k vlastní práci sedí s nepříjemnou přesností. Srosteme se svou pozicí někdy natolik, že netušíme, kdo jsme bez ní. Dokud nám ji nikdo nesebere, nemusíme to zjišťovat. Je to pohodlné. Je to taky největší nezajištěná půjčka, jakou si na sebe můžeme vzít.
Kód ti nebere práci, ale obnažuje otázku
Pak přijde AI. Dario Amodei, šéf jedné z velkých firem, které AI staví, opakuje varování, jež si z jeho rozsáhlých esejí asi málokdo vezme k srdci. Mluví v nich o závažné věci. Umělá inteligence může v horizontu jednoho až pěti let zrušit až polovinu nástupních pozic všech tzv. bílých límečků.
Pojem „bílé límečky“ označuje lidi pracující v kancelářích, kteří vykonávají duševní práci. Patří sem například úředníci, právníci, účetní nebo IT specialisté. Většina z těchto lidí to však slyší jako velmi vzdálené hřmění a vrací se k práci, kterou dělá léta. No a co, řeknou si v duchu, budu dělat to samé, jen s předsevzetím dělat to trochu produktivněji.
A to je ten velký omyl. Nejde o to, že tě AI nahradí přes noc. Jde o to, že abys vůbec zůstal ve hře, musíš se stát někým, kdo pracuje jinak. Sžít se s AI, naučit se jí zadávat příkazy, ověřovat je po ní a hlavně se naučit znovu přeformulovat to, co po ní vlastně chceš.
Zadávání požadavku stroji je nová řemeslná dovednost se svou křivkou učení, na které se prostě občas i klopýtá a tak to každému chvíli trvá než se jí naučí ovládat. Právě ta křivka je dělící čára mezi prací dneška a prací zítřka. Kdo věří, že stačí pokračovat postaru, jen rychleji, ten do té statistiky padesáti procent, těch, co potenciálně přijdou o práci, spadne jako první.
A přesně tady se otevírá rána, kterou jsme si zakrývali vizitkou. Kelly McMenaminová pracovala jako finanční analytička a po Manhattanu chodila, jak sama přiznává, oblečená po šéfovsku na pohovory s řediteli. Když ten prestižní svět opustila a rozjela vlastní malé podnikání, popisuje to bez příkras.
První den jsi živnostník, nikdo ti nevolá zpátky, a z „někoho“ se rázem stáváš „nikdo“. Kód tu prázdnotu nezpůsobil. Jen ji trochu více nasvítil. Nebere nám práci, ale obnažuje otázku, kterou jsme si před sebou dlouho odkládali. Kdo jsme, když nás přestane definovat výkon?
Pasti, do kterých jsme spadli dobrovolně
Do té otázky jsme se nedostali náhodou. Vede k ní trojí past a všechny tři jsme si nastražili sami. Celkem brutální paradox.
První je rovnítko mezi hodnotou a výkonem. Naučili jsme se měřit, co stojíme, tím, co odvádíme za práci. Ta logika je svůdná a vražedná zároveň. Když mě dělá cenným výstup, pak bez výstupu nejsem cenný vůbec. Spisovatel Derek Thompson tomu přebujelému kultu říká workism, v němž je práce povýšená na náhradní náboženství. Víra, která má dodat tvému pracovnímu úsilí smysl, sounáležitost i spásu. Háček je v tom, že žádné náboženství neslibuje ani nikdy neprovedlo žádnou restrukturalizaci.
Druhá past je kostým. Pozici nenosíme jen v životopise, nosíme ji na sobě jako oblek a jako sociální berličku. McMenaminová oblečená na ředitele není historka, je to diagnóza. Šaty říkají okolí, kam sociálně patříme, a nám samým potvrzují, že na to místo máme nárok. Sundej kostým a zbude otázka, jestli pod ním vůbec někdo je.
Třetí past je jediné slovo. Bývalý. Rachel Fortenberry-Deutschelová, dříve vrcholová manažerka v automobilovém průmyslu, ho odmítá vyslovit. „Bývalá“ zní podle ní příliš smutně a ona není připravená tu realitu přijmout. Má pravdu v tom, jak zákeřně to slovo pracuje. Nelepí se na to, co děláš teď, lepí se na to, čím jsi přestal být, a tiše našeptává, že tvoje nejlepší kapitola už byla napsaná.
Od knowledge worker k wisdom worker
Tady přichází obrat, na který osobně sázím. To nové, co se učíš, abys obstál v práci zítřka, není rychlejší odbavení úkolu. V rychlosti a v objemu dat tě AI porazí pokaždé. To, co se učíš doopravdy, je úsudek. Kdy se na výstup stroje spolehnout a kdy mu nevěřit ani slovo. Jaký směr a výběr tématu vůbec dává výstupu smysl.
Co s tím vším v reálném světě plném reálných lidí, kteří potřebují, abys u nich byl, ne abys jim doručil rychlejší tabulku. Tomu se neříká knowledge work, práce se znalostí, kterou nasdílí kdekdo. To je wisdom work, práce s moudrostí, s kontextem a s přítomností. A tu zatím žádný model nenavrhne, nezkopíruje a nikdo si ji ani nestáhne.
Hodnota člověka nikdy nebyla metrika. Je to jeho tělo, jeho emoce a mysl pohromadě, tři neoddělitelné osy, na kterých stojíš celý a které se nevejdou do kolonky výkonu. O tom, že včerejší svět už díky AI skončil, jsem psal jinde, stejně jako o digitální stopě, kterou za sebou všichni taháme.
Pointa vychází pokaždé nastejno. Když ze sebe necháme udělat pracovní nástroj, nemůžeme se divit, že nás jednou vymění za lepší nástroj. Stroj nás k téhle otázce jen dostrkal dřív, než jsme na ni chtěli odpovědět.
Práce zítřka po tobě chce, abys přeformuloval to, co zadáváš stroji. Život po tobě chce přesně totéž, jen směrem dovnitř. Je to jedna a tatáž dovednost otočená o sto osmdesát stupňů. Ven přeformuluješ prompt. Dovnitř přeformuluješ otázku po smyslu toho, co děláš, kterou si sám sobě kladeš.
Tak to zkus hned teď. Místo obvyklého „co dělám“ si ji potichu polož nově „co rád dělám“. Mozek i srdce si tu otázku zamilují, protože se okamžitě obrací k tomu dobrému v tobě.
Stroji přeformuluješ prompt, sobě otázku. Stejný pohyb, jen opačný směr. Změníš jen jedno slovo - rád - a změníš si celý život. AI ti nikdy nevzala, kdo jsi. A ani nevezme. Jen ti konečně dovolila se zeptat. Znovu a nahlas: „Kdo jsi?“
PS: Čím začít, když se chceš s AI sžít
- Vyber jeden skutečný úkol ze své práce a dej ho tento týden AI nástrojům. Naučíš se to, co děláš trochu jinak na živém zadání, ne jako cvičení nanečisto.
- Piš a přepisuj zadání úkolu (prompt) tak dlouho, dokud ti výstup nebude k užitku. Dovednost není v nástroji, je v tom, jak se ptáš.
- Po každém ukončení úkolu si ověř výstup. AI zní sebejistě i tehdy, když se mýlí, a právě tvůj kritický úsudek je ta hodnota, kterou nic nenahradí.
- Dávkuj to po troškách. Patnáct minut denně tě posune dál než jeden vyčerpávající víkendový kurz.
- Sleduj lidi, kteří AI používají přímo v tvém oboru, ne obecný humbuk. Jeden konkrétní příklad z tvé profese je víc než tisíc nadšených titulků o ničem.
Použité zdroje:
Joanne Lipman: Stop Asking People „What Do You Do?“ (The Wall Street Journal) -
Odtud pochází jeden ze základů celého článku, psychologický pojem enmeshment.
Dario Amodei: The Adolescence of Technology - Článek mapuje rizika prudkého rozvoje AI a v závěru explicitně volá po rozseknutí pouta mezi ekonomickým výkonem a lidskou hodnotou.
Dario Amodei: Policy on the AI Exponential - Navrhuje závaznou regulaci, nezávislý audit nejmodernějších modelů po vzoru letecké FAA a makroekonomickou odpověď na ztrátu pracovních míst včetně možného základního příjmu.
Dario Amodei pro Axios: AI could wipe out half of entry-level white-collar jobs -
Až polovina nástupních kancelářských pozic může v horizontu jednoho až pěti let zaniknout.
Derek Thompson: Workism Is Making Americans Miserable (The Atlantic) - Dává jméno kultu, který se zabývá práci povýšenou na náhradní náboženství, jež má dodat smysl i spásu lidské činnosti.
Janna Koretz: What Happens When Your Career Becomes Your Whole Identity (Harvard Business Review) - Psychologicky podkládá splynutí s pozicí a radu na závěr, že z téhle pasti se nejde maratonem nové identity, ale drobnými kroky.
Umělá inteligence trochu jinak: Práce, obavy a možnosti -Od průmyslové revoluce přetrvává obava, že technologie nahradí lidskou práci. S rychlým rozvojem umělé inteligence se zdá, že tato hrozba nabývá nových rozměrů.
Algoritmy bez morálky: hrozba pro naše hodnoty? - AI transformuje naši společnost, ale co když se její algoritmy učí z předsudků? AI není neutrální, odráží a zesiluje hodnoty a předsudky společnosti, ve které vzniká.
AI Transformace: Překonáme staré strachy a otevřeme nové dveře? - AI se neustále vyvíjí a není bez chyb. Stejně jako když se učíme novým pracovním postupům, i přijetí AI vyžaduje změnu našeho přístupu a adaptaci.
Digitální diktát: Algoritmy nám kradou svobodu i hodnotu - V digitálním věku přebírají algoritmy kontrolu nad tím, jak vnímáme vlastní hodnotu. Závislí na číslech, lajcích a sdíleních postupně ztrácíme individualitu a necháváme technologie řídit naše rozhodnutí i životní cíle.
Konec včerejšího světa už díky AI nastal - AI mění práci rychleji, než ji stíháme chápat. Nejvíc ohrožení jsou úředníci, ženy a mladí, a politici zatím spí.
