Když bolševik podával ruku fašistovi a oba si mysleli, že přechytračí svět

Každý režim má svůj oblíbený příběh. Některé jsou tragické, jiné heroické. A pak jsou takové, které znějí jako špatně napsaná detektivka - jen s tím rozdílem, že hlavní podezřelý už léta vlastní média, televizi, armádu a taky jaderné zbraně.

Z moskevských tribun, kanálů a chrámů dnes zní jediný chorál: „My jsme ti, kdo porazili fašismus. My jsme zachránili svět.“ A protože to opakují dostatečně často a hlasitě, část světa jim to možná i uvěřila.

Ale co když ten příběh není celý? Co když začíná o dvě dekády dřív, ne v roce 1941, kdy se Sovětský svaz musel postavil proti nacistickému Německu, které ho napadlo, ale už v roce 1922, kdy mu s jeho zrodem právě on v tichosti pomáhal?

Tento článek je pokusem ji o pár let nazpět. Ne do zákopů druhé světové války, ale do salónů italských hotelů, kde se státníci tvářili, že neslyší rachot budoucí války pod svýma nohama.

Do doby, kdy bolševik podal ruku fašistovi a oba si mysleli, že přechytračí svět. Jenže svět si to zapamatoval. Historie taky. Obzvlášť, když se jí někdo snaží tak hloupě přepsat jako současná ruská vláda.

Píše se rok 1922. Evropou ještě doznívá zvuk první světové války a na italském pobřeží se schází politická smetánka, aby z toho minulého světa zachránila, co se dá. Janovská konference má být mezníkem pro novou éru spolupráce, sjednání válečných náhrad (reparací) a vůbec rekonstrukce válkou zničeného kontinentu.

Jenže namísto velkých činů nabízí spíš diplomacii v rukavičkách, zamlžené výhledy a pohledy skrz prsty. A dvě země, kterým nikdo nevěří, poražené Německo a bolševické Rusko, tu sedí jako nechtění hosté na vlastní svatbě.

Obě mají důvod cítit se odstrčené. Německo ponížila Versailleská smlouva, která ho nejen odzbrojila, ale i uvrhla do ekonomického chaosu a politické nestability. Sovětské Rusko je čerstvě po revoluci a krvavé občanské válce. Západ s ním nevede žádné formální vztahy a pokud ano, tak jen se sebezapřením a s dezinfekcí na rukou.

Ale jak už to tak v dějinách bývá, když vás nepozvou ke stolu, uděláte si vlastní piknik. A právě v Janově se začíná péct něco, co změní svět: Rapallo.

Německý ministr zahraničí Walther Rathenau a jeho sovětský protějšek Georgij Čičerin se sejdou bokem. Bez zbytečných svědků, bez fanfár. Žádná kamera, žádná tiskovka. Jen dva „pariaši“ (vyděděnci) dějin, kteří tuší, že jim zbytek světa nedá nic a tak si to vezmou sami. A zde 16. dubna 1922 podepisují tzv. Rappalskou smlouvu.

Na papíře jde o běžné diplomatické gesto: vzájemné uznání, zřeknutí se válečných nároků, příslib spolupráce. Ale realita je krutě jinde.

Dvě země, které ideologicky nemohly být dál od sebe, si tu podávají ruku. Ne z přátelství. Ale ze sdílené nenávisti. Nenávisti k západnímu demokratickému řádu, k nenáviděnému Polsku, k omezující Versailleské smlouvě… a taky k vlastní slabosti.

A tahle nenávist, tahle mocichtivost, tahle arogance spojená s pohrdáním vším, co se nechová stejně jako oni, věřte, že to je silné lepidlo. Silnější než jakákoli smlouva.

Na první pohled šlo o obyčejnou smlouvu dvou zemí, které si vzájemně odpustily válečné křivdy, slíbily si urovnat diplomatické vztahy a potřásly si rukama nad budoucím obchodem. Mírové gesto. Civilizovaný akt. Anebo ne?

Ve skutečnosti to byla pozvánka. Ne na banket, ale na zbrojní veletrh. A s logem: „Přísně tajné“. Rappallo nebyla vůbec o míru. Bylo o příležitosti. Němci potřebovali obejít smlouvy z Versailles. Sověti potřebovali zbrojní know-how. A obě země k tomu potřebovali alibi.

Západní diplomaté kroutili hlavou, ale radši nic neříkali. Možná tušili, že když dva poražení začnou budovat zbraně v přítmí, nebude to pro hraní si na vojáčky. Ale kdo by riskoval další válku kvůli podezření, že?

Smlouva tak na oko hlásala smíření, zatímco pod stolem už cinkaly vystřelené nábojnice. Nebyla to smlouva. Byl to úsměv plný ostrých upířích zubů. A každému, kdo tehdy nečetl mezi řádky, dnes doporučuji: zadejte si do Googlu „Lipeck 1926“.

Ví se to jen zřídka a učí se to ještě míň. Ale mezi lety 1926 a 1933 se po sovětských pláních proháněli němečtí piloti, tankisté a chemici. Ne na dovolené. Na bojovém výcviku. Německo, oficiálně odzbrojené Versailleskou smlouvou, si zatím za Uralem budovalo svou budoucí armádu a dělalo to s požehnáním i podporou sovětského režimu.

Lipeck. Kazaň. Volsk. Tři jména, která zní jako názvy ruských středních škol. Ale byla to první elitní vojenská univerzita třetí říše.

V Lipecku nacvičovala budoucí Luftwaffe.
V Kazani se rodila taktika tankového blitzkriegu.
A u Volsku se testovaly chemické zbraně, o kterých by i yperit tiše řekl: „Ale jděte s tou úmrtností, to trochu přeháníte.“

Německý personál zde pracoval pod falešnými jmény. Zbraně se sem převážely celně deklarované jako zemědělské stroje. Výsledky chemických testů se tu šifrovaly, jako by šlo o sledování počasí. A zatímco v Berlíně kontrolovali spojenci prázdné sklady, na východ od Volhy už měly tanky první úspěšné nácviky ostré palby za sebou.

Tohle nebyla pomoc z nutnosti. To byla spolupráce z přesvědčení a nenávisti. Sověti chtěli německé technologie a metodiku. Němci potřebovali prostor pro výcvik a anonymitu. A dohromady si vytvořili zónu stínu, kde se už psala válka z doby, kdy včera znamenalo zítra.

Některé firmy se přidaly dobrovolně, třeba Krupp, který vyráběl děla, jakoby šlo o konzervy na zimu. Jiné taky, ale všechny o tom mlčely. Možná ze strachu. Možná z účasti. A zbytek světa? Tehdy mlčel taky.

Sovětský svaz netrpěl jen izolací. Trpěl technickým hladem. Po výkresech, výbušninách, motorech. A Německo mělo know-how, které SSSR potřeboval rychleji, než by si stihl vyrobit první vlastní šroubovák.

Dohoda byla jednoduchá. Sověti nabídli prostor, zázemí a mlčení. Němci přivezli technologie, taktiky, školitele. Každý německý pilot v Lipecku byl živým kurzem pro Rudou armádu. Každý výbuch v Kazani byl zároveň sovětský test. Každý „zemědělský stroj“ z Německa byl návod, jak urychlit vlastní zbrojení.

Až příliš výhodný obchod. Pro obě strany. Žádná ideologie. Jen syrová strategie. Stalin se učil rychle. A Německo mělo důvod být štědré, protože potřebovalo Sověty nejen jako úkryt, ale jako spolupachatele, který si nebude klást otázky. Ani tehdy, ale ani mnohem později.

Nebylo to spojenectví. Byl to B2B obchod. Stalin si koupil válku na splátky. A Německo prodalo světu nový způsob, jak obejít pravidla a zároveň si naplánovat svůj pomstychtivý revanš.

Lipeck. Kazaň. Volsk. To nebyly jen vojenské základny. To byly inkubátory hněvu. Německý hněv po Versailles. Sovětská mocenská chuť po technologii zbrojení. A mezi nimi sedm let tichého partnerství, které měnilo trénink na válku. A Sovětský svaz? Pozoroval. Učil se. A platil.

A hlavně: čas. Sedm let, během nichž Sovětský svaz živil německou touhu po revanši. Ne aby ji zastavil, ale aby ji použil. Západ spal. Berlín zbrojil. A Moskva pomáhala topit pod kotlem německé nenávisti.

Tohle nebylo předsálí konfliktu 2. světové války. Tohle byl jeho základní výkop.
Válka nezačala v roce 1939. Válka začala v Lipecku. A Kazaň byla její laboratoří.

V Moskvě se dnes opět řeční o fašismu. O hrdinství. O velké válce, kterou Sovětský svaz „vyhrál za celý svět“.

Každý, kdo nyní nesouhlasí s kremelskou invazí na Ukrajinu, je automaticky označen za „nacistu“ či „fašistu“. Jenže na tohle už svět neslyší s uctivým mlčením. Naopak.

Svět dnes ví, že Sovětský svaz nebyl žádný obětavý obránce civilizace.
Svět ví, že to byl právě on, kdo pomohl vyzbrojit režim, který právě celou civilizaci uvrhl do totálního chaosu.
Svět ví, že to byla sovětská ruka, která podávala německému militarismu zkumavku s jedem a přitom se tvářila, že jde o obchod.
A celý svět dnes ví, kdo a za co může.

A přesto má dnešní Rusko tu drzost tvrdit, že „zachránilo svět před fašismem“? To je jako by si žhář chtěl po letech vysloužit poctu za to, že se vrátil uhasit oheň, který sám založil.

Zaslouží si Sovětský svaz památku za porážku Hitlera? Ano, ale jen v plné pravdě. A ta pravda zní: byl to Sovětský svaz, kdo jediný pomáhal vytvořit podmínky pro jeho vzestup.

Zachránci, kteří se zároveň podíleli na zrodu celosvětové katastrofy, nejsou spasitelé. Jsou to spoluviníci.

A když dnes někdo zneužívá dějiny, aby ospravedlnil další válku, je čas mu připomenout, že svět už jednou tuhle lekci zaplatil.

A že účet byl příliš vysoký na to, abychom ho platili znovu.

Rok(y) - Událost / Program - Popis a význam

Gen. Seeckt navazuje neofic. styky s bolševiky; vznik zvl. skupiny R pro SSSR. Příprava půdy pro pozdější alianci proti Polsku a Versailles.

Německo a Rusko navazují diplomatické styky, vzájemně se vzdávají nároků a zavazují se k obchodní spolupráci. Začátek politického sbližování izolovaných států.

Probíhají tajná jednání mezi Reichswehrem a Rudou armádou; Sověti nabízejí Němcům zařízení na svém území pro vývoj zbraní výměnou za technologie a školení. První němečtí důstojníci přijíždějí 1922 do SSSR (ještě před Rapalle)

Smlouva z 12.10.1925 stanoví rámec obchodních vztahů. Německo poskytuje úvěry sovětské obchodní misi v Berlíně k financování nákupů v Německu (tzv. 1. úvěrová operace).

Pakt o přátelství a neutralitě na 5 let. Ujištění, že v případě napadení jedné strany třetí mocností zůstane druhá neutrální. Potvrzení pokračování Rapallské politiky.

Spuštěn společný závod Junkers v Moskvě na výrobu letadel. Německé firmy přebírají sov. továrny (dělostřelecké, chemické aj.) pro tajný vývoj zbraní.

Projekt Junkers finančně selhává; majitel vyzradí detaily Reichstagu. Prosinec 1926, kdy tisk odhaluje tajnou spolupráci (titulek „Munice z Ruska do Něm.“). Následuje pád něm. vlády (leden 1927). Tajné programy jsou přesto obnoveny skrytě.

Tajná letecká základna v Lipetsku (500 km od Moskvy). Funguje 1926–33, vycvičeno ~1000 něm. specialistů, pozdější základ Luftwaffe. Testování letadel vč. prototypů všech něm. firem. Výměna know-how, Sověti získávají moderní leteckou techniku.

Tajný tankový polygon u Kazaně (krycí jm. Kama). Funguje 1929–33 (dohoda už 1926). Výcvik něm. tankistů (cca 30 důstojníků) a vývoj tanků Panzer I–IV. Sověti tu testují a vylepšují své tanky, pozdější T-34, školí se (instruktory i hosty byli Guderian, Tuchačevskij ad.).

Tajné objekty pro vývoj chemických bojových látek. Podosinky (u Moskvy) laboratoře a výroba; Tomka (u Volsku), testovací polygon od 1928. Společné pokusy s yperitem aj., Němci pomáhají budovat sovětský chem. arzenál (do 1933 řídí ~50 % výroby).

Německo-sovětský obchod dosahuje rekordních objemů. Export Německa do SSSR: 762 mil. RM, import ze SSSR: 550 mil. RM. SSSR je největším trhem pro něm. strojírenství; Německo klíčovým odběratelem sov. surovin.

Koncem roku 1932 se něm. vláda (kanc. Schleicher) a Reichswehr připravují na ukončení utajených bází. Německo získává rovnost v odzbrojovacích jednáních (Ženeva 1932). SSSR se mezitím sbližuje s Francií (signály kolektivní bezpečnosti).

Po Hitlerově jmenování kancléřem (30. 1. 1933) jsou tajné projekty v SSSR urychleně ukončeny. Březen 1933, poslední něm. personál opouští Lipetsk a Kama. Hitler již rearmuje otevřeně v Německu, navíc ideologicky Sověty odmítá. KPD v Německu je zakázána, Kominterna jde do exilu.

SSSR vstupuje 1934 do Společnosti národů, 1935 uzavírá spojenectví s Francií; nac. Německo to vnímá nepřátelsky. Nicméně 1935 Němci ještě poskytnou SSSR nový úvěr (200 mil. RM). Obě strany se politicky vzdalují, avšak obchod pokračuje omezeně (clearing. dohody 1935–37).

Německo a Japonsko podepisují Antikominternský pakt (namířený proti SSSR). 1937 přistupuje Itálie. Nacistická osa se vymezuje vůči bolševismu. SSSR reaguje propagandou proti „fašistickému obklíčení“.

1938 Krize a pozdržený obchod

Během 1938 stagnuje obchod, Sověti váhají po čistkách Stalina jednat, Němcům chybí dohoda (sovětské dodávky končí koncem 1937). Až v únoru 1938 se obnoví jednání, protože něm. ekonomika trpí nedostatkem surovin. Mezitím Hitler anexí Rakouska a Mnichovem získává kapacity i suroviny jinde.

Německo a SSSR uzavírají smlouvu o neútočení na 10 let + tajný dodatek o rozdělení sfér vlivu v Evropě. Obnovení spojenectví – šok pro svět vzhledem k ideologii. Součástí dohody je velký obchodní pakt: SSSR dodá suroviny za 500 mil. RM výměnou za stroje a technologie. Tím končí meziválečné období a začíná nové dějství vzájemných vztahů ve stínu 2. sv. války.