Článek
Dva zdánlivě nesouvisející kulturní fenomény – taneční show StarDance a hudební anketa Český slavík – se v posledních dnech staly předmětem ostré kritiky. A možná právě v této kritice můžeme najít klíč k pochopení hlubší proměny české společnosti a jejího vztahu ke konzumní zábavě.
Maloměšťácká idyla versus autenticita
Socioložka Irena Reifová ve své analýze StarDance poukazuje na „maloměšťáckou idylu“ a „buržoazní nádheru“ pořadu. Její kritika však paradoxně míří přesně tam, kde show nachází svou největší sílu – v autenticitě okamžiku, kdy se člověk musí postavit vlastním limitům.
Zatímco Reifová vidí problém v konzervativním pojetí a „třpytivém bohatství“, skutečná hodnota StarDance spočívá v něčem jiném: v neopakovatelných momentech, kdy se celebrity musí vzdát své často uměle vypěstované mediální persony a skutečně na sobě tvrdě pracovat.
A možná právě zde leží jádro sporu. Od dávnověku, kdy jsme se vyvinuli jako lidská společnost žijící ve vztahu dvou osob, muže a ženy, je tanec oslavou tohoto pradávného spojení. V tomto kontextu se autorčino až přílišné adorování inkluze za každou cenu, paradoxně stává vodou na mlýn populistům a extrémistům. Není to právě tím, že si odmítáme přiznat, jak hluboce konzervativní v jádru jsme, navzdory všem vnějším projevům progresivity?
A stejně jako dá obrovskou práci sehnat a secvičit živý orchestr, který dokáže zahrát na podiu cokoliv, stejnou trpělivost a úsilí vyžaduje i skutečná společenská změna. Nedá se koupit ani objednat v rychlém Delivery.
Pokud má mít smysl, lze ji uskutečnit jen postupně, po malých krocích – a že každý skutečný úspěch vyžaduje poctivou práci a čas, to je možná to nejupřímnější poselství StarDance, na které se každý sobotní večer těší společně diváci všech generací.
Slavík v křeči konzumu
Právě tento kontrast mezi autenticitou a jejím předstíráním vynikl při letošním předávání Českého slavíka. Tříhodinový maraton sebepropagace, jak ho trefně pojmenoval Ondřej Horák, ukázal, že tam, kde chybí skutečný obsah, nastupuje křečovitá snaha o jeho simulaci. Forum Karlín se proměnilo v bizarní tržiště, kde každý prodával především sám sebe.
Záblesky pravdy
Přesto i zde probleskly momenty opravdovosti: vášnivé nadšení Vaška Noida Bárty z třetího místa, dojemné vystoupení zástupkyně nadace „Hostitelské péče“ SPOLUŽIVOT, či spontánní radost fanoušků rapera Calina v SaSaZu. Byly to právě tyto neplánované, neprodejné okamžiky, které připomněly, že skutečná kultura nemůže být redukována na pouhý konzumní produkt.
Konec jedné éry
To, čeho jsme svědky, není jen krize dvou televizních formátů. Je to symptom hlubší proměny společnosti. Nastupující generace už nepotřebuje tradiční média jako prostředníka ke svým idolům. Žije si ve svém digitálním světě, kde autenticita – paradoxně často právě ta předstíraná – je nejvyšší hodnotou.
Jak napsal Oscar Wilde: „V dnešním světě lidé znají cenu všeho, ale hodnotu ničeho.“ Možná právě proto jsou ty vzácné momenty skutečné autenticity – ať už v podobě poctivě odtančeného valčíku nebo spontánního projevu radosti – tak cenné. Jsou připomínkou toho, že pod nánosem konzumu a předstírání stále ještě existuje něco opravdového.
A možná právě to je důvod, proč StarDance přes všechnu svou „buržoazní nádheru“ stále dokáže oslovovat diváky, zatímco Český slavík se utápí ve vlastní prázdnotě. Protože tam, kde jeden formát nabízí skutečnou lidskou transformaci, druhý už dokáže nabídnout jen její pozlátko.
Pokud se my sami nepokusíme o to, aby opravdovost toho, co prožíváme, pronikla na povrch našich životů přes toto pozlátko, zůstaneme jen otroky této popkultury. Kultury bez hodnot, bez názoru a bez jediného důvodu pro svou existenci, žijící jen z naší touhy po negativních zvěstech, závisti a zlobě.
