Článek
Vánoce jako symfonie pocitů a vjemů
Některým lidem Vánoce voní především vanilkou a cinkáním rolniček. Jiným spíše připomínají kotel, kterému exploduje přetlakový ventil dřív, než se otevřou první dárky. Ne proto, že by tito lidé byli negativní nebo nevděční. Jen mají citlivější ladění svých smyslů a vnímání světa kolem. Jako když zahraje orchestr a vy slyšíte každý nástroj zvlášť, včetně toho, co ladí o půl tón vedle.
Vysoce citlivý člověk se v prosinci rozhodně nenudí. Vnímá totiž i to, co ostatní přejdou bez povšimnutí. Tváře. Gesta. Ticho mezi slovy. Společenské hry nejsou jen zábava, jsou mapami vztahů. Dárky nejsou jen krabičky. Jsou nositeli očekávání, nenaplnění i přetlaku vašich přání. A přitom stačí málo, aby ho dojalo vánoční světlo v okně.
Vysoká citlivost = hlubší okno do světa
Být vysoce citlivý, v angličtině se používá zkratka HPS, což znamená vysoce citlivá osoba (High Perception Sensitive). Označuje lidi, kteří silněji vnímají podněty (zvuky, světlo, emoce) a snáze se jimi přehltí, což je osobnostní rys. To ovšem neznamená být slabý.
Znamená to mít jiný typ ladění světa kolem i uvnitř nás. Vnímáš prostě nuance, které jiní přeslechnou. Cítíš změnu atmosféry v místnosti dřív, než si jí vůbec někdo všimne. Tělo reaguje na svět tak, jako by mělo otevřenější póry. Normální člověk si řekne, že to musí být skvělé umět naslouchat celým člověkem.
Jenže všechno má dvě strany. Tito lidé se snadněji dostanou do stresu nebo přetížení z množství podnětů. Zatímco obyčejný rozhovor na zastávce pro jednoho nic neznamená, pro druhého to může být menší trauma. Citlivost není nemoc ani výsada. Je to způsob bytí. Mozek při něm pracuje jinak. Nervový systém se nikdy neuzavírá před podněty.
A nejde ho vypnout vůlí. Nedá se nacvičit jeho odstavení systému, jako uzavření se do sebe zmáčknutím jednoho tlačítka. Dá se s tím jen vědomě žít. Někdy to nejde snadno, ale berme to tak, že tito lidé jsou ponořeni hlouběji, někdy i krásněji než většina lidí tuší.
Světlo, barvy a zvuky svátků
Vraťme se k vánocům. Vánoce svítí. Třpytí se výlohy, blikají nekonečné světelné led řetězy, všechno hraje, nahlas mluví prodejci na vánočním trhu, dost se zpívá. Pro citlivého člověka to není jen dekorace. Je to opravdový proud smyslových podnětů. A ten proud teče tělem, i když se snažíš tvářit, že je to „jen atmosféra“, tak zrovna tahle může být pro HPS lidi silně zraňující.
Hudba v obchodech totiž není kulisa. Je to dnes už specificky vybraný podprahový rytmus, který si tě najde a je jedno, kde v obchodním centru stojíš. Mluvící davy nejsou šum, ale kakofonie zvuků. Každý tón se tě bytostně dotýká. Každé bliknutí světla vyvolá urgentní reakci. A i když se to navenek nepozná, uvnitř ti už dávno běží obranné manévry, jako kdyby už Rusko zaútočilo na Evropu. Mozek se to snaží třídit, filtrovat a nějak ustát. Jenže HSP lidi nemají filtr. Mají na vše jen zesilovač.
Mezi očekáváním a skutečností
Vánoce jsou scénář rodinných setkávání, který se odehraje každý rok. Jenže vysoce citlivý člověk v tomto scénáři slyší i to, co se neřeklo. Cítí emoční napětí mezi větami. Sleduje, kdo se při přání vyhnul pohledům nebo se jen pokrytecky směje. A pozná, kdo zabalil dárek bez myšlenek a jen z povinností.
Pro HSP nejsou svátky jen o přítomnosti. Jsou také hodně o návratech. O jejich dětských rolích, které se znovu aktivují, když zavoní cukroví. O všech starých zraněních, která se tiše připomenou i jen v tom, jak se sedí u stolu. Emoce sice nejsou vyřčené, ale visí ve vzduchu. A tělo HPS je pozná. A má je navždy uložené v paměti, ve svých svalech, nejenom v mozku.
Praktické mapy klidu
Citlivý člověk se nemusí stáhnout do podzemí, aby přežil Vánoce. Ale potřebuje znát svoje terénní mapy. Místa, časy, lidi a rytmy, které mu umožní zůstat v sobě, a nepropadnout se příliš do hluku druhých.
Někdy stačí tichý kout a pár vědomých nádechů a výdechů. Jindy pomůže přesně načasovaný odchod z práce a dodržování časového rozvrhu. Nepotřebuješ podávat nikomu vysvětlení. Potřebuješ svůj vnitřní souhlas být s tím, co cítíš. Můžeš si dopřát mikropauzy. Malé úniky. Jemný dotek přírody, když nasypeš do krmítka. Knihu místo konverzace. Horký nápoj v tichu, kde nikdo nic nechce.
Tohle není žádný útěk. Je to návrat. K nervovému systému, který si potřebuje odpočinout. K tělu, které slyší dřív, než si to jeho mysl uvědomí. A k sobě, bez role hosta, dárce, zprostředkovatele emocí. Jen být. Na chvíli. V míru.
Když se na svátky podíváš poprvé jinak
Možná letos nepotřebuješ změnit tradice. Možná stačí změnit úhel pohledu. Nečekat, až svět ztichne, ale vytvořit si ticho uvnitř sebe. Možná chci všechno zvládnout hned, ale můžu si dovolit i něco vypustit. Není to tak, že utíkáš. Ale že zůstáváš.
Vánoce nemusí být kulisa. Mohou být zrcadlo. Ukazují nám, kde jsme citliví, kde ještě hledáme hranice, kde nás svět bolí, protože ho vnímáme víc. A právě v tom je jejich dar. Můžeme být stejní jako ostatní. Ale můžeme být sami se sebou, i uprostřed svátečního šumu.
Hele, člověče, to, co jsi až dosud považoval za přecitlivělost, může být nejpřesnější kompas. A ty ho teď držíš v ruce.
