Článek
Říká se, že historické artefakty nás mohou pomocí svých příběhů přenést o stovky let nazpět. Když jsem se procházel touhle nezapomenutelnou výstavou, honilo se mi hlavou mnoho věcí. A obdivoval jsem s nadšením nádherné obrazy a předměty, až jsem si sám sobě musel říci dost. Uklidni se a nepobíhej tu jako včela bez úlu.
Tvoje mysl je jako voda. Když je rozbouřená, je těžké vidět odraz. Ale když ji necháš usadit, stane se křišťálově čistou. Ne, tehdejší obyčejní „lidé“ určitě netoužili po klidu. Toužily po něm elity.
Začněme návštěvu úžasné výstavy nepopulárně. Většina čínské společnosti v 16.–17. století neměla prostor na svůj „vnitřní svět“. Rolníci, námezdní dělníci, sluhové, ženy bez postavení, ti všichni řešili především to, jak přežít rytmus práce, častých dluhů, nemocí, rozmarů počasí a vůle vrchnosti.
A když je život vystavěný na přežití, touha po klidu nevypadá jako filosofie; vypadá jako nedostupný poklad. Dnes tomu říkáme „well-being“, „smysl“, „osobní rovnováha“. Tehdy to byla výsada těch, kteří měli čas číst, psát, rozjímat a hlavně čas vůbec registrovat to, že svět je vnitřně rozbitý.
A tady je ona pointa, na které moje esej stojí, a která mě napadla při pohledu na obrázek domu s krásnou zahradou. Uvědomíte si bleskem, že touha po jednoduchosti světa a života nebyla nikdy univerzální lidskou potřebou. Byla to jen reakcí tehdejších vzdělaných elit na chaos světa, který však ony samy pomáhaly držet v chodu.
Pro hledání klidu duše se v 16. a 17. století rozvinula stavba nádherných zahrad, především ve venkovských rodinných sídlech. Zahrada však tehdy nebyla útěk od povinností. Byla to odpověď duše na prestiž, moc a odpovědnost s ní spojenou.
Učenci a úředníci byli průvodci svědomí i správci celkem násilného systému společnosti. Učenci dynastie Qing nebyli žádnými „hippies na venkově“. Byli to lidé uvnitř moci: správci velkého aparátu, prostředníci mezi císařem a masami, ti, kdo měli v rukou jazyk, zákon, rituály i administrativní síť správy země.
A právě proto věděli tři věci, které běžní lidé vědět nemuseli (a často ani vědět nemohli):
- Svět je chaotický a nedá se řídit moc dokonale.
- Každý systém spravedlnosti je kompromis.
- Udržení pořádku se neobejde bez brutality, až takové, že život nemusel trvat déle než jeden nádech.
To je temná alchymie civilizace. Stabilita se tu nekupuje poezií, ale disciplínou. A disciplína v hierarchických režimech bývá vždy postavená na strachu. Proto jejich texty, obrazy a zahrady nejsou jen estetikou. Byly únikem svědomí a pokusem přežít psychicky v systému, který potlačil svobodu, trestal přísně jakoukoliv odlišnost a stavěl pořádek nad člověka.
Jinými slovy: jejich „sen o aspoň malém domě se zahradou“ nebyl útěk před prací. Byl to úkryt před vlastní rolí v mašinérii.
A pak se podíváte nahoru ke stropu majestátní budovy českého Národního muzea. A napadne vás jednoduchá otázka. O kolik jsme se vlastně jako civilizace změnili? Co vyšlo mně? Inu, že formálně hodně. Strukturálně příliš málo.
Pravá síla nepochází z vnějšího boje, ale z vnitřního míru. A ten začíná v tobě. - mistr Oogway
Tady se snadno sklouzne k povzdechu „všechno je pořád stejné“. Není. Dnes máme zdravotnictví, sociální systémy, deklarovaná lidská práva, technologie i možnosti, o kterých se tehdejším lidem ani nezdálo. Ale strukturální logika lidské civilizace, tj. tlak na výkon, vyžadování slepé poslušnosti, trestání jakéhokoliv vybočení, ta se umí ve své roli musí umět skvěle převlékat, když přežila až do těchto časů.
Systém moci založený na výše zmíněných atributech stále potřebuje výkon. Stále odměňuje přizpůsobení. A stále trestá odchylku. Jen sofistikovaněji (hodnocením, reputací, algoritmem, ekonomickou nejistotou). A stále tak vytváří elity, které „vědí“, a masy, které „fungují“.
A všimněte si jedné věci, která je nepříjemně stabilní napříč staletími. Vždyť kdo dnes nejvíc mluví o klidu, jednoduchosti, smyslu? Většinou ne ten, kdo má tři práce a navrch exekuci. Spíš ten, kdo už je uvnitř systému, rozumí mu, ale také nejvíc cítí jeho hluchotu, slepotu a prázdnotu. To je stejný mechanismus jako tehdy. Klid jako touha lidí, kteří vidí příliš mnoho.
Mezi námi. Stojí za to si tam zajít. A nejen kvůli nejslavnější hlávce zelí z nefritu, ale i kvůli tichu, které si zde uvnitř sebe ty sám dovolíš. Výstava „100 pokladů, 100 příběhů“ je v Národním muzeu otevřená od 12. 9. ještě do 31. 12. 2025, každý den 10–17.
Pravda je, že ikonickou „návnadu“ není třeba přikrášlovat. Nefritová hlávka zelí s kobylkou a sarančetem je natolik slavná, že ji Národní palácové muzeum v Tchaj-peji skoro nikdy nikomu nepůjčuje, a v Evropě se takhle 2. nejvíce navštěvovaná památka na světě (první je Mona Lisa v Louvre) zčistajasna objevila vůbec poprvé.
Jenže největší hodnota této výstavy není „vidět poklady“. Je o tom zastavit se a připustit si, že tlak civilizace a touha po jednoduchosti světa jsou staré jako civilizace sama. Pokrok nám přidal rychlost, možnosti a jemné laděné světlo do vitrín. Ale nezrušil tuhle starou lidskou prosbu a volání po harmonii, radosti a štěstí.
Možná nehledáme nový svět. Možná jen zoufale hledáme klidnou zahradu, která se v nás uvnitř nikdy nepřestala dožadovat slov lásky a pochopení?
Stavte se na této výstavě, stojí to za to.
