Článek
Že se člověk stále více odcizuje svým vývojovým zákonům a pokukuje po světle hvězd, váže ho se zemí sňatek „hieros gamos“ coby hluboké pouto trvající v samotné jeho podstatě. Hieros gamos není výsostné manželství duše s hmotou, ale se sebou samým, v tom nejvnitřnějším zrcadle, kde se náš vnitřní muž setká se svou vnitřní ženou, kde naše duše obejme své tělo a přestane se mu vyhýbat.
Láska totiž není cit, ale stav vědomí. A hvězdy a země, muži a ženy? Ti jsou jen plátnem, na něž se tato setkání s láskou zapisují jako světlo probíhající mezi stébly trávy.
Vezměte si třebas biblického Jóba. Měl všechno. Moc, majetek, postavení, uznání, pocty. Měl vše, co lze nalézt v podlaží hmoty, v tom, čemu my lidé říkáme mít. Ale ani všechen jeho majetek, ani všechen majetek světa neměl, nemá a nebude nikdy mít v sobě hebkost dlaně, která tě podrží v pláči. Nebo ticho, ve kterém ti někdo zůstane nablízku, i když smutně mlčíš.
Proto mu vše bylo odebráno. Ne jako trest, ale jako pozvání k cestě pochopení jednoduché pravdy. Znáte tento biblický výrok: „Mezi tebe (muže, rozumějme rozum) a ženu (intuici) položím nepřátelství.“ V hebrejštině se „nepřátelství“ řekne Jób. A to je právě ta metafora, kterou mnozí lidé dodnes nepochopili.
Metafora o tom, že není ani trošičku nepřátelství mezi mužem a ženou. Je jen rozdílná forma ženství a mužství, které je v člověku, tom opravdovém člověku, již spojeno v podstatu, v jednotu duše. Když se náš duch při té cestě pochopení noří do těla, neděje se to bez odporu. Jsme naučeni vnímat ženské jako chaos, mužské jako řád. Ale přece i ve zraněné ženě je pevný kosmos, a i v tichém muži může bouřit oceán. Napadlo mě toto: co když to nepřátelství není válka, ale náš porod?
Když se narodí duše člověka – a je jedno, jakého je pohlaví – poznáte ho podle jeho chuti být. Jen tak. Rodí se tak vlastně malé děti. To, že je potom svou chutí připravit je „na život“, v podstatě od toho života pomalu odvádíme. Viděli jste někdy malé dítě, jak jen tak zpola nábožně „čumí“ do nikam? Bez velkých emocí, bez zbytečných slov, bez vnější pozornosti.
V co se to nakonec proměníme? Chápu, že slova duše nebo vnitřní muž a žena mohou znít pro vnějškově zaměřenou osobnost člověka a jeho současný životní styl vlastně jako něco naprosto nepřijatelného. A tak se z nás pomalu, postupně, odbytostněním stává život peklem.
Někdy je v tom pekle dobré chvíli pobýt. To, abychom si začali vážit věcí, které jsme zatratili. Třeba se tak začneme přibližovat ke své duši. Teď už jako dospělí lidé, tak trochu všichni jako hadi. Kýváme se ze strany na stranu ve svých důležitých životních rolích. A stejně jako hadi přecházíme z jedné kůže do druhé.
Svlékáme své návyky, zlozvyky a své špatné i dobré stránky. Prostě yang a yin. Měníme se. Ale skoro vždycky jen kůži za kůži. Někdy si tu kůži ani nesvlékáme sami. Někdy ji z nás život sedře. A my zůstáváme chvíli nazí, bezbranní, ztuhlí ve tmě. I v největší tmě vesmíru jednou přijde úsvit. A právě tehdy nás poprvé obejme světlo takové, jaké je, obejme nás bez podmínek.
Zalije nás svým teplem, svou barvou, svým dnešním poselstvím. A tak, když sedím a koukám na západ slunce, říkám si, že je to hezké, co vše se spojilo se symbolikou vnitřní proměny. S hadem, symbolem přerodu. Jenže kolik hadů jsme už zabili v panické hrůze, poučeni předky, že hadi jsou ti špatní. A tyhle symboly nám přitom přinášejí jen naše vlastní poselství.
Poselství o tom, že až svlékneme poslední kůži, můžeme se stát tím, čím se stát máme. Plodem završení jedné cesty, jablkem stromu života, jak se píše v té dva tisíce let staré knížce. Nebo jen člověkem.
Možná právě proto nás had svádí tolik k jablku. Ne proto, aby nás svedl. Myslím, že většina hadů má na starosti úplně jiné věci. Ale aby nám ukázal, že poznání není hřích. Je to cesta domů. Skrze návrat do těla, které je chrámem, a ne vězením.
Naše práce na sobě, která vlastně nikdy nezačíná a nikdy nekončí, protože trvá stále a je stálá, je přijít v lidské podobě k tomu druhému stromu v Edenu, a tím je strom poznání. Slovo kůže „or“ v hebrejštině znamená „slepý“. Proto poslední kůží našeho těla bude světlo. To, které už je v nás a musí jen projít naší lidskou tmou, aby se spojilo v nás.
Pravda, ne vždy však naše osobnost umí odhodit svou kůži, aby ukázala nahotu své lásky. A ne vždy je naše láska ve své nahotě přijata těmi druhými i námi samotnými. V dětství jsme možná ukázali své srdce i svou kůži. A ono to bylo často odmítnuto, zesměšněno, umlčeno. Od té chvíle jsme se učili lásku skrývat. A tak dnes, když ji chceme druhým i sobě dát, nevíme jak. Ale ta schopnost v nás nezemřela. Jen čeká. Jako to světlo v nás, čeká tam za víčky.
Dívali jste se někdy někomu hluboce do očí? A co jste v nich viděli? Pusto a prázdnou tmu? Možná. Ale víte, že tam někde za očima je toho daleko víc.
Každá změna kůže je vlastně změnou našeho vědomí a inteligence. My sami teď ve svých krocích zrovna nenalézáme nějaký přesný směr či smysl. Nějakou jednoznačnost. Vždyť čím blíže k Bohu, říkávali moudří, mělo by být vše jasnější a tady je zatím pravý opak. Vše je ve větším chaosu, než jsme si představovali. Vždyť nás učili, že Bůh je řád a jistota. A tady, v tom světě kolem, je skoro neurotická změť energie tropící si, co chce.
Skoro jako člověk, že? A možná právě proto je nám vesmír tak podobný. Protože ten pozemský chaos není selhání. Chaos je těhotenství. Temná hmota před výbuchem hvězdy. Moudrost, která se zatím bojí mluvit, ale už dýchá.
Do chvíle, než se zableskne.
Dívejme se více hluboko do lidských očí. Abychom aspoň na vteřinu zachytili to světlo, co z nich jde.
Řešení toho převlékání kůže? Sjednocování vnitřních principů v jednotu? Myslíte si, že vám ho řeknu? Jak, když je toto možná ta poslední kůže. Poslední nesdělitelná zkušenost. Zkušenost překračující hranice veškerého chápání, které jsme schopni svým vnímáním postihnout.
To, co vypadá jako výbuch supernovy šílenství v očích lidí, je boží moudrost (Hagia Sophia). Až zde sestoupí člověk do ohně bytí, které žhne plameny, které kdysi kdosi před námi nazval pekelnými. V nich shoří pochybnosti o našem původu a o věčnosti. A tak člověk dospívá až k svému jádru.
To když se rozum stejně jako intuice, po proměně, spojí v jednu moudrost, která se jako poznání usídlí v srdci. A v tom srdci, někde mezi starým strachem a novou něhou, vyklíčí láska, která už nepotřebuje být chápána. Jen sdílena. Ne držená za ruku. Ale sdílená láskyplným dotykem v mlčení.
Lásku není třeba vysvětlovat. A když už ji člověk v sobě najde, neměl by s ní šetřit.
