Článek
Eva a Lilith: dějiny psané poslušným jazykem
Podle starých židovských textů nebyla Eva první ženou. Tou byla Lilith. Byla stvořena ze stejné země jako Adam, jako žena jemu rovná. A právě to se stalo jejím „problémem“. Odmítla být Adamovi podřízena, odmítla „ležet pod“ ním.
Odmítla přijmout jazyk, který ji zařazoval do pozice toho, kdo má jen mlčet a poslouchat. A tak byla vyhnána. Vypovězena z ráje i z oficiální verze biblického příběhu. A byla nahrazena Evou, poslušnou, tichou, zrozenou z Adamova žebra. Zrozenou k jeho službám a jako jeho doprovod.
Lilith se tak na staletí stala noční můrou, postrachem mužů, dětí a sexu vůbec. Ne proto, že by byla tak děsná. Ale proto, že byla nezávislá. V sexu, v postoji k životu, v těle i v duši. Její vyhnání bylo totiž čistě ideologické.
Podobně na tom byl Lucifer. Jitřenka, nejsvětlejší ze všech andělů. Archetyp intelektu, vůle a vizionářství. I on odmítl kleknout – před člověkem, když jej Bůh stvořil. Tento akt neposlušnosti a pýchy byl považován za vzpouru proti autoritě Boha. Za přímý útok na ni. Prý byl moc pyšný na svou krásu a moc a člověkem opovrhoval.
Nemyslím, že to bylo kvůli pýše, ale možná jen kvůli tomu, že jeho podstata neznala poklonkování. A slepou podřízenost. I on byl svržen. I jeho pád byl trestem, byl vyloučením, proměněním v nepřítele člověka, člověčenství i Boha samotného. Aspoň tak nám to dosud prodává křesťanská církev.
Archetypy vyhnané z duše
Z pohledu moderní psychologie lze Lilith i Lucifera v mé následující interpretaci považovat za takzvané podosobnosti – vnitřní hlasy, které existují jako stínové aspekty naší osobnosti. Jsou to energie, které mohou být tvořivé i destruktivní. Problém nastává, když je vytěsníme. Když se jich prostě zbavíme tím, že je ignorujeme.
Lilith jako podosobnost ženství, které se nebojí být sexuální, svobodné, vzpurné, moudré, zcela své. Lucifer jako archetyp světla, které se nebojí klást otázky, jež však těm v hierarchii nad ním narušují „řád“. Oba nás přivádějí do kontaktu s aspekty naší psychiky, které jsou příliš nespoutané na to, aby nám byly pohodlné.
A právě proto přichází psychologický fenomén projekce. Když v sobě potlačíme něco silného, co se nevejde do společenských norem, začneme to pak vidět u druhých. „Ona je moc svá“, „on je nebezpečný rebel“, „tohle se nesluší“. Lilith i Lucifer se tak doslova stávají našimi projekčními plochami – ne pro své „hříchy“, ale pro náš potlačený potenciál.
Tahle tisíciletá démonizace nevypovídá tolik o nich, jako spíš o nás. O našem kolektivním strachu z možné vlastní nezávislosti, z moci, kterou nemůžeme ovládat. Jejich archetypy nezmizely. Jen jsme je vykázali. Do temnoty. Do podsvětí. Do ženských těl, která se nechtějí podřizovat. Do mužských myslí, které kladou nepohodlné otázky.
Moc a strach z neovladatelnosti
A tady se kruh uzavírá. Protože ti, kdo měli moc, vždy tzv. potřebovali kontrolovat chaos. A co je větší chaos než sexuální touha, svoboda a poznání? Lilith byla vyhnána ne proto, že by byla zlá, ale proto, že nebyla ovladatelná. Lucifer nepadl na zem proto, že by zradil Boha, ale proto, že měl vlastní vůli. Mimochodem, to, že nepoklekl právem, se mu ukázalo ve dvou světových válkách. Zatím dvou.
A tak čím víc církve a mocenské systémy usilovaly o kontrolu všeho a všech, tím více potřebovaly dělat z těchto postav děsy. Lilith nebyla jen nežádoucím archetypem pro ženy. Byla varováním. Byla výstrahou. Tak dopadnete, když budete chtít příliš! Když byste dostali chuť na svobodu ve všem. A Lucifer? Jeho proměna z toho nejskvělejšího do toho nejodpornějšího a nejodpudivějšího temného ďábla byla veřejným vzkazem. Neptej se na nic, nezpochybňuj a jen mlč a poslouchej!
Možná přišel čas vrátit se ke starým mýtům a uzdravit je. Přestat v nich hledat viníky. Celé to převrátit. Ne jako vzdor. Ale jako uznání. Ne jako pád, ale jako návrat. Jako krok ke komplexnějšímu obrazu lidské duše.
Neseme si v sobě i Lilith. I Lucifera. A jejich řeč, jejich pohled, jejich touhu poznat život. Nejsou to postavy, kterých bychom se měli bát. Jsou to postavy, které nás volají k odvaze. K integraci. K návratu. K tomu, abychom přestali dělit svět na světlo a tmu, na špatný a dobrý. Ale na ten poznaný a ten, který na poznání teprve čeká.
A možná právě v tom spočívá Luciferova a Lilitina revoluce.
Že všichni společně najdeme nový plán. Ne ten, co nás posune zase někam dál.
Ale ten, co nás konečně vrátí k sobě.
Protože před tím stojí za to pokleknout.
