MBTI: astrologie pro manažery

Sedím v zasedačce s kobercem hlavní barvy firmy. Na visačce mám čtyři písmena. Lektor v saku bez kravaty mi je před chvílí přidělil v podstatě jako diagnózu. Kolem mě dospělí lidé souhlasně přikyvují. Jako by se snad konečně dozvěděli svou krevní skupinu. Někdo si svůj kód přeříkává dokonce nahlas. Přijde mi jako by ho ochutnával. Hledá v něm sám sebe. Za hodinu odejdeme s pocitem, že od teď rozumíme světu, a s laminovanou kartičkou v kapse. Nikdo se přitom nezeptá, proč by se to nejsložitější v nás mělo vejít do pouhých čtyř velkých písmen.

Je to novodobý korporátní rituál. Má svého kněze s flipchartem, svaté texty v podobě barevných grafů a nově obrácené věřící, kteří odcházejí s upravenou identitou. Vlastně mi tu chybí jen kadidlo. Ale ne, to představuje aroma difuzér.

Jako každý rituál slibuje i tenhle víc, než dokáže splnit: rychlou zkratku k naší duši. Najednou můžeme vědět, kdo jsme, s kým si osobně sedneme a koho máme raději obejít. Je to lákavá nabídka. Má jen jednu vadu, ale zcela zásadní. Není tak úplně pravdivá.

Myers-Briggs Type Indicator vzešel z dílny dvou žen. Matky a dcery, které obdivovaly Carla G. Junga. Chtěly jeho úvahy o typech zpřístupnit obyčejnému člověku. Úmysl to byl zpočátku možná vlídný. Potíž je však v tom, že Jung své typy nikdy nemyslel a neplánoval je používat jako třídičku na lidi. Byla to spekulativní mapa. Hypotéza o lidském vnímání, nikoli měřicí přístroj kalibrovaný pro potřeby dnešních HR. No a co bylo u Junga inspirací, proměnili tito následovníci v dogma. Co mělo být jen otázkou, doslova zatuhlo v odpověď.

Věda bere tenhle test jako takovou salonní hru. Australští akademici Jesse Olsen a Peter Gahan z University of Melbourne to v textu pro The Conversation píší bez obalu: výsledek z testu MBTI připomíná spíš horoskop než diagnostiku. Nadpis článku tedy není mnou vymyšlená urážka, jen tu dávám v širší známost jejich vědecké přirovnání. A sedí přesněji, než je to možná některým osobám z korporátů milé. Astrologie i typologie totiž fungují na stejném triku. Dají vám popis dostatečně obecný a dostatečně lichotivý na to, aby se v něm poznal každý. Říká se tomu Barnumův efekt. Právě tenhle psychologický motor pohání horoskopy, věštkyně, co vám popíší váš život z ruky i barevné koláče šestnácti osobnostních typů.

A pak je tu pointa, kterou většina nadšenců osobního rozvoje ani netuší. Test, který například lidé zdarma proklikávají na internetu, ten s těmi hezkými ilustrovanými postavičkami, není oficiální MBTI. Je to model NERIS. V jádru jde o úplně jiný test (tzv. Big Five model), jen narychlo navlečený do starého jungovského kabátu s jedním písmenem navíc. Lidé pak zarputile brání značku testu, jejíž skutečný originál vlastně nikdy neviděli, a odvolávají se na psychologii, která s nimi však hraje jen dobře maskované divadlo.

Jedna trhlina se jmenuje nestálost. Udělejte si test dnes a za pět týdnů znovu. Zhruba polovina lidí dostane jiný čtyřpísmenný kód. Bez toho, aby se v jejich povaze cokoli změnilo. Nezestárla duše, jen se třeba posunula nálada. Nástroj, který má měřit cosi trvalého, tak selhává v základu. Kdyby takhle kolísal domovní teploměr, vyhodíte ho do popelnice. U testu osobnosti to manažeři berou jako roztomilou drobnost.

Druhá trhlina vysvětluje tu první a je ještě více usvědčující. Většina z nás totiž leží blízko středu. Mám-li pak 51 procent myšlení a 49 procent cítění, test mě bez milosti odsekne na stranu racionálního uvažování. Jako bych byl chladný stroj, ačkoli balancuji přesně na hraně. Spojitou lidskou vlastnost rozsekne binární nůž. Z jemného odstínu se rázem stane rigidní kategorie. Stačí blbá nálada, jiná otázka nebo horší spánek a překlopíte se do druhého tábora. Ty čtyři osy sice zachycují cosi skutečného, jenže autoři vzali plynulý lidský přechod a udělali z něj vypínač. Člověk je tady posuvník, MBTI je přepínač.

Poslední trhlina je ta, kde končí veškerá legrace. Z nástroje pro neformální sebereflexi se ve firmách stal cedník na lidi. Kdo má „špatná“ písmena, nehodí se do týmu, na pozici ani do firemní kultury. Pikantní je, že před tímhle varuje i samotná nadace, která za testem stojí. Použít výsledek k vyřazování uchazečů je podle ní neetické a často nezákonné. Výzkumy navíc opakovaně potvrzují, že typ neříká vůbec nic o tom, jak dobře odvedete svou práci. Firma přesto zaplatí zhruba 35 dolarů za hlavu, aby z pouhé kratochvíle udělala personální síto. Salonní hra je pak v roli soudce nad lidskými osudy.

Proč po té škatulce tak hluboce toužíme? Protože nám dává to, co otevřená otázka po sobě samém nikdy nenabídne. Dává nám klid. Čtyři písmena představují příběh, který se vejde do jedné věty a dá se nosit v kapse. V laminátovém obalu. Okamžitě vysvětlí, proč jsem na poradě zticha, vždyť jsem prostě „I“. Omluví, proč nesnáším chaos, jsem přece „J“. Ale hlavně mi přidělí kmen. Každý typ má svou družinu, své vtipy a svou hrdou identitu. Je to příslušnost patřit k „něčemu“ pořízená neuvěřitelně levně. Stačí si proklikat online dotazník.

Tady se vracím k tomu, o čem jsem psal v textu Digitální diktát: Algoritmy nám kradou svobodu i hodnotu. Algoritmus si o nás vede profil, aby nás uměl předvídat. My mu ho ochotně plníme, protože být přehledný je tak pohodlné. MBTI dělá totéž, jen ručně a na papíře. Vyměníme vnitřní bohatství za čitelnost, mnohoznačnost za nálepku.

Oddychneme si, že se v nás konečně někdo vyzná, byť tím zachráncem je jen čtyřpísmenná zkratka. Test i algoritmus stojí na stejném obchodu: dáte mi svou složitost, já vám vrátím jednoduchost. Většina z nás na ten kšeft kývne ráda. A ještě poděkuje.

Zploštění zvenčí a zploštění zevnitř se přitom potkávají. Když si zvyknu chápat sám sebe jako typ, začnu podle něj i jednat. Přestanu chodit na společenské akce, protože „introvert tam přece nepatří“. Nepřihlásím se ve škole o slovo, vždyť „nejsem vůdčí typ“. Z popisu se stane scénář a ze scénáře klec, kterou jsem si laskavě postavil sám a ještě za ni zaplatil.

A přitom existuje rozdíl, na kterém záleží víc než na všech šestnácti typech dohromady. Rozdíl mezi sebepoznáním a sebezjednodušením. Sebepoznání v sobě nese živý děj. Je to vytrvalé, někdy bolestivé pozorování toho, jak reaguji na svůj život. Kdy se mi svírá hrudník a kde mi tělo řekne „ne“ dřív, než to stihne rozum. Sebezjednodušení podle MBTI je jen strnulý stav. Čtyřpísmenný, hotový, neměnný. To první vás nechává růst, byť mnohdy za cenu bolesti, to druhé vás uvězní v nálepce „OK“ a tváří se, že právě ona byla cílem.

A tady hned na úvod odbočka. Ne, není to ježek z románu pana Foglara, co je v kleci. Tady přichází ke slovu princip, na kterém stavím svou praxi a to je používání systému 3AXIS. Člověk je v něm nedělitelný celek a 3D spojení těla, emocí a mysli. Osobnostní typ z testu je jen 2D fotka. Jedna z mnoha. Navíc rozmazaná a pořízená za špatného světla. Vy se na ni máte dívat ještě za deset let jako na svou jedinou tvář. Jenže vy jste se mezitím změnili. Snímek ne.

Co tedy dělat místo testování? Inu, méně klikat, více si všímat. Sledovat, ve které situaci ožiju a ve které vadnu. S kým mluvím snadno a u koho se zadrhnu. Kdy lžu sám sobě a tvářím se pokrytecky, že je to jen skromnost. Ptát se lidí, kteří mě skutečně znají, co vidí oni a učím se neustále unést to, když se sdělení informace zrovna nekryje s mým vlastním „hezkým“ příběhem. Je to pomalejší než dotazník a nedostanete za to laminovanou kartičku. Zato to nezastará do příští neděle. A přinášet poznání to může stále.

Jenže ve firmách se z téhle psychologické škatulky stál systém. Točí se kolem ní celý průmysl, který vedení korporátů slibuje, že když zrovna tímhle školením protáhne lidi, získá vhled (přeloženo z korporátní hantýrky = získá nad nimi zázračnou moc). Ono to i funguje, jenže jinak, než slibují katalogy. Nálepka nepředvídá, nálepka svazuje.

Zaměstnanec, kterému firma oficiálně řekla, jaký je typ, se podle něj následně začne chovat, jak už jsem psal. Přestane však díky tomu chtít časem překonávat hranice, které mu kdosi právě zakreslil do jeho mapy života. Tohle síto na lidi se sice často tváří jako strategie, ale přitom je to jen manažerské pohodlí převlečené za metodu.

A ne, řešením není lepší test. Ani pět ani 15 testů po sobě. Klec s pěti či 25 zámky je pořád jen klec. Z člověka zavřeného do jednoho typu se lepší pracovník nestane tím, že ho zamknu do tří dalších. Stane se jím tehdy, když ho z té klece pomalu pustíte ven. Když mu pomůžete znovu najít, co umí, na co si dřív netroufal nebo co mu kdysi kdosi zakázal.

O lidském potenciálu se ve firmách mluví rádo. A dlouho. Jenže tenhle potenciál neleží v žádné tabulce ani powerpointu. Je v člověku, kterému dovolíte dýchat. Na lidech, kteří mohou plně využít své schopnosti, na těch by mělo vedení záležet. S jejich úspěchy se pak totiž nahoru sveze i celá firma. Ne kvůli motivačnímu plakátu v jídelně, ale prostě proto, že si přestala sama podrážet nohy tím, že své lidi podporuje k růstu. A oceňuje je za to.

Možná to celé stojí za jedinou základní otázku: Odpovídá to, jak mě tady motivují, tomu, co bych dokázal, kdyby mi to dovolili? A kdybych si to konečně dovolil já sám?

Jak vypadá vedení, které lidi pěstuje, místo aby je třídilo, jsem mnohokrát popisoval jinde. Tady dnes zůstávám u jednoho dotazníku a jedné pravdy. Duši člověka prostě nezavřeš do čtyř písmen. Kdyby to totiž šlo, nebyla by to duše, ale jen korporátní poznávací značka.

Why Using Myers-Briggs at Work Might Be a Terrible Idea (MBTI), Jesse E. Olsen & Peter Gahan, The Conversation - Hlavní pramen článku: akademici z University of Melbourne vysvětlují, proč MBTI nestojí na vědě, sami ho přirovnávají k horoskopu a uvádějí i etické varování a cenu kolem pětatřiceti dolarů.

The Myers & Briggs Foundation - Stránky nadace, která za testem MBTI stojí a která sama varuje, že vyřazovat uchazeče podle výsledku je neetické a v řadě případů nezákonné.

Reliabilita MBTI — D. J. Pittenger (2005); R. M. & M. M. Capraro (2002) -Nezávislé psychometrické studie, z nichž vychází údaj o nestálosti typu: při opakování po pěti týdnech dostane jiný čtyřpísmenný kód zhruba 39 až 76 procent lidí, nejčastěji uváděná hodnota je kolem poloviny.

Digitální diktát: Algoritmy nám kradou svobodu i hodnotu - Přímý myšlenkový předchůdce, na který v textu navazuji: esej o tom, jak nás algoritmy redukují na profil a měřitelnou hodnotu.

Mýtus pěti jazyků lásky - Sesterský text téže série boření mýtů, který stejnou optikou rozebírá jiný oblíbený pseudotypologický návod, tentokrát na vztahy.

Lídr, který drží klima: Bio-leadership v době turbulencí - Pokračování v rovině řešení: jak vést lidi přes tělo, emoce a mysl místo přes tabulky a přidělené typy.

Hranice mezi hodnocením a skutečným růstem - O rozdílu mezi tím člověka oznámkovat a skutečně ho rozvíjet, tedy přesně o tom, proč síto na lidi žádný růst nezakládá.

Jaký je vlastně váš šéf? - Pohled na styly vedení od kontrolora po společníka, který ukazuje, že o atmosféře týmu rozhoduje přístup šéfa víc než jakákoli nálepka z testu.