Článek
Představte si, že jste na velikém hřišti plném dětí. Každé dítě si hraje po svém - někdo staví hrady z písku, jiný honí míč, další si povídá s kamarády. Najednou přijde velký, přísně vypadající dospělý a řekne: „Takhle to dál nejde! Budete si všichni hrát podle mých pravidel.“
Takhle nějak to vypadá, když se rodí totalitní společnost. Ale proč by na to děti (tedy my, dospělí) přistoupily?
Začněme od začátku. Každý z nás má v sobě něco jako vnitřní kompas - říkejme tomu třeba duše. Tenhle kompas nám ukazuje, co je správné, co nás těší, čeho se bojíme. Jenže život není jednoduchý a občas se v něm ztrácíme. A právě tehdy se začneme rozhlížet po někom, kdo by nám řekl, kudy jít.
V dávných dobách to byli bohové. Lidé tehdy věřili, že bohové řídí svět a dávají mu smysl. Potom si tohle na pár set let vzala za své církev. Ale pak přišla doba rozumu a staří bohové i církevní otcové odešli do „důchodu“. Jenže my lidé stále potřebujeme něco, čemu bychom věřili, co by dávalo našemu životu směr.
A tady přichází ke slovu „nový bůh“ - moderní stát. Slibuje nám bezpečí, pohodlí, blahobyt. Říká: „Nechte to na mně, já se o vás postarám.“ Zní to lákavě, že? Zvlášť když se cítíme nejistí a život nám připadá složitý.
Moderní stát se stává něčím jako jedinec s obrovským břichem (molochem, dříve králem) - dnes výraz moloch označuje nenasytný kolos „požírající“ vše okolo sebe. Naše touhy, naše strachy, naše naděje - všechno končí v tom velkém břichu. A my? My se stáváme součástí toho břicha. Už nejsme jednotlivci s vlastními názory a touhami, ale součást velkého celku.
Jenže tenhle „nový bůh“ má velký apetit. Chce víc a víc. A my mu to bohužel dáváme. Vzdáváme se své svobody, svých osobních názorů, své odpovědnosti. Proč? Protože je to pohodlné. Protože se bojíme být sami sebou. Protože je jednodušší nechat někoho jiného, aby za nás rozhodoval.
A tak se pomalu, ale jistě rodí totalitní společnost. Společnost, kde není místo pro odlišnost, pro vlastní názor, pro svobodnou vůli. Všechno musí být jednotné, všichni musí myslet stejně, všichni musí poslouchat. Běda tomu, kdo je trochu jiný.
Je to jako když v tom našem pomyslném parku přísný dospělý řekne: „Teď si budete všichni hrát na vojáky. Kdo nebude poslouchat, půjde domů.“ A děti? Většina z nich poslechne. Protože se bojí být jiné, protože je jednodušší poslechnout než se vzepřít.
Totalitní stát není jen o agresivních politicích a tyranských zákonech. Je o nás, o každém z nás. O našich slabostech, o našem strachu z nejistoty, o naší přílišné touze po jednoduchých odpovědích ve složitém světě.
Ale existuje i jiná cesta. Cesta, která nabízí odvahu být sám sebou. Odvahu nést odpovědnost za své činy. Odvahu myslet vlastní hlavou a stát si za svým názorem. Je to těžší cesta pravda, ale je to cesta ke skutečné svobodě.
Takže, co si vybereme? Budeme dál „vlát ve větru“ a necháme se unášet proudem? Nebo najdeme sílu „zakotvit“ - stát pevně na svých nohou a být skutečně sami sebou?
Klíč k tomu všemu neleží v rukou žádného vůdce, státu či ideologie. Není to dar ani slib, který vám může někdo dát. Skutečná svoboda pramení z vašeho nitra. Je to volba, kterou činíte každý den, každou hodinu, každou minutu. Vy sami.
Volba myslet vlastní hlavou, stát si za svým přesvědčením svým srdcem a nést odpovědnost za své činy. Jen vy sami si můžete dát tu nejcennější hodnotu – svobodu být autenticky sami sebou.
A právě v tom spočívá největší síla každého jednotlivce i celé společnosti, kterou takoví lidé tvoří.
