Může změna naší stravy zachránit planetu?

Svět stojí před bezprecedentní klimatickou krizí a jedním z hlavních viníků není průmysl nebo doprava, ale něco, co každý z nás vnímá jako naprostou samozřejmost – jídlo. Věděli jste, že jídlo (především maso), které denně konzumujete, je klíčovým zdrojem metanu, jednoho z nejnebezpečnějších skleníkových plynů?

Podle Global Carbon Project vzrostly globální emise metanu mezi lety 2019 a 2022 rychleji než kdykoli předtím. Dvě třetiny těchto emisí pocházejí z lidské činnosti, zejména ze zemědělství a nakládání s odpadem, zatímco zbytek má přírodní zdroje, jako jsou mokřady. A právě naše potravinové systémy v tom všem hrají hlavní roli.

Metan má přitom okamžitý dopad na naše klima. Je zodpovědný za výrazně větší oteplování než oxid uhličitý – během prvních 20 let po uvolnění ohřívá atmosféru až 80× intenzivněji. Na druhou stranu jeho životnost je mnohem kratší, což znamená, že každá snížená emise může mít rychlý, a tím pádem velmi pozitivní dopad hned.

Jedním z největších zdrojů metanu v zemědělství jsou hospodářská zvířata, především skot. Každé povzdechnutí krávy, odborně nazývané enterická fermentace, přidává do atmosféry metan. Tento proces je odpovědný za velkou část emisí v zemědělství. Jen mezi lety 2010 a 2019 vypustilo zemědělství a jeho odpad dvakrát tolik metanu jako těžba a spalování fosilních paliv.

Pro vysoce rozvinuté země, kde je konzumace masa vyšší, než je běžný globální průměr, by přechod na rostlinné alternativy měl bezprostřední pozitivní efekt. Richard Waite z World Resources Institute poznamenává: „V regionech, které konzumují více masa než je globální průměr, představuje přechod na rostlinnou stravu skutečnou šanci snížit emise metanu.“

Nemusíme se však spoléhat pouze na změny v našich stravovacích návycích. Nové technologie nabízejí řešení, která již nyní pomáhají snižovat emise metanu. Například přidávání mořských řas do krmiva pro skot může významně omezit množství metanu, které zvířata uvolňují. Mořské řasy snižují množství metanu, které zvířata říhají, v průměru o 77 procent.

Dalšími inovacemi jsou způsoby efektivnějšího nakládání s živočišným odpadem nebo nové metody pěstování rýže bez zaplavování polí, které je dalším velkým zdrojem emisí metanu.

Tato řešení jsou pro vlády velmi zajímavá, protože snížení metanu je považováno za rychlou možnost, jak získat čas pro rozsáhlejší dekarbonizaci průmyslu a energetiky. Metan tvoří sice menší procento skleníkových plynů, ale protože zůstává v atmosféře kratší dobu než CO2, snížení emisí metanu může mít rychlý efekt.

Na rozdíl od oxidu uhličitého, který zůstává v atmosféře stovky let, se metan rozkládá během 20 let. To je klíčová příležitost. Pokud dokážeme snížit jeho emise, můžeme si koupit cenný čas na to, abychom řešili větší problém – dekarbonizaci našich energetických systémů.

Potravinové systémy jsou však z hlediska změny složitější. Zatímco přechod od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům je jasně definovaný, zemědělství vyžaduje technologické inovace i změnu spotřebitelského chování. Jak upozorňuje Mario Herrero z Cornell University, je potřeba, aby se změny týkaly jak farmářů, tak spotřebitelů. A to může trvat dlouho – například přijetí inovací v chovu dobytka dosahuje jen 20 % za cca 15 let.

Každý z nás má na své talíři moc změnit svět. Když si vybíráme, co jíst, rozhodujeme nejen o svém zdraví, ale i o osudu planety. To už není novinářské klišé, to je holá realita. Přechod na udržitelnější stravovací návyky je klíčovou součástí globálního řešení klimatických změn.

Jak dále upozorňuje Mario Herrero, změny v potravinových systémech vyžadují, aby se lidé angažovali nejen jako spotřebitelé, ale i jako občané, kteří podporují politická opatření směřující k udržitelnější budoucnosti. Bude třeba začít volit ty politiky, kteří si nevidí jen tady a teď do svojí misky, ale jsou schopni plánovat a pracovat dlouhodobě a konzistentně.

Problém však nekončí u samotné produkce potravin. Odpadní systémy hrají také klíčovou roli v emisích metanu. V roce 2020 byly zodpovědné za téměř pětinu celosvětových emisí metanu. Například v USA pochází 58 % metanových emisí ze skládek právě z potravinového odpadu. Země jako Jižní Korea nebo Francie už podnikají konkrétní kroky k omezení tohoto problému. V Jižní Koreji je organický odpad na skládkách dokonce zakázán.

Ale i zde je potřeba, aby se tyto úspěšné regionální strategie přenesly, co nejdříve do globálního měřítka. Emily Broad Leib z Food Law and Policy Clinic zdůrazňuje, že je třeba urychlit rozšiřování osvědčených postupů nakládání s odpady po celém světě.

Jak Richard Waite z World Resources Institute říká: „Jídlo je něco, o čem můžeme všichni mluvit. Všichni se rozhodujeme, co budeme jíst, třikrát denně nebo více.“

Možná je na čase, abychom si uvědomili, jaká síla se skrývá v našich každodenních rozhodnutích. Opravdu chceme, aby naše jídlo bylo jedním z hlavních viníků globálního oteplování, nebo se staneme součástí řešení?

Každý z nás může začít teď hned – na talíři.

Tento článek se opírá o fakta z různých zdrojů, včetně Global Carbon Project, EPA, NOAA a řady mezinárodních organizací zaměřených na klimatické změny. Podrobnější informace naleznete zde: