Paralyzovaná společnost znamená, že klima zůstává bez řešení

V poslední době se čím dál častěji setkáváme s dramatickými prohlášeními o „klimatické bombě“, která tiká nad našimi hlavami. Tato rétorika několika posledních let má za cíl probudit veřejnost a vyvolat akci.

Nicméně, takový přístup může mít i svá negativa. Alarmismus, ačkoliv může krátkodobě mobilizovat, dlouhodobě vedle těchto aktivizačních pozitivních účinků často přináší i paralýzu a odpor větší části veřejnosti. Proto je klíčové najít způsob, jak mluvit o klimatických změnách, tak, aby byly srozumitelné a přijatelné pro celou společnost. Jinak se nikam neposuneme.

Výzva, kterou klimatické změny představují, není něco, co lze řešit izolovanými akcemi jednotlivců či krátkodobými revolucemi bez jasného plánu. Je potřeba mít připravené systémové řešení a vizi společné práce na něm. Jak mladí, tak i členové starší generace musí spolupracovat na vytvoření souvislého tlaku na politiky, aby klimatické problémy byly řešeny s tou prioritou, kterou si zasluhují.

Stres z klimatických změn, který v posledních dnech prožíváme ve zvýšené míře, díky velkým výkyvům teplot, může mít například různé reakce mezi jednotlivci. Lidé se snaží vyrovnat s takovými turbulencemi v klimatu různými obrannými mechanismy, které většinou nemění realitu stresové situace, ale spíše způsob, jakým tuto situaci vnímáme a jak o ní přemýšlíme.

Tato strategie často zahrnuje určitý prvek sebeklamu, což může vést k rozmanitým psychologickým reakcím, které v dlouhodobém měřítku ničemu pozitivnímu nepřispějí. Spíše naopak. Proto je důležité si je aspoň namátkou popsat ať víme co se kolem děje.

Například, někteří lidé mohou upadnout do popírání – jako Václav Klaus a jeho známý výrok „klimatická změna neexistuje“. Tato reakce odmítá jakoukoliv známku existence nepříjemné vnější reality. Další běžnou obranou je racionalizace, kde si lidé přisuzují logické nebo sociálně přijatelné motivy svých činů, aby mohli věřit, že jednají rozumně. Mohou si říct, že se o počasí stejně nikdy moc nezajímali, a tím zmírní své zklamání ze současného stavu klimatu.

Reaktivní formace se projevuje vyjádřením opačného motivu. Například lidé, kteří se cítí vinni za to, že svým životním stylem přispívají ke klimatickým změnám, mohou reagovat stavěním bunkrů na přežití nebo kupováním drahých klimatizačních jednotek a hromaděním zásob nejen kyslíku. Co kdyby, že?

Projekce je další častá reakce, při níž lidé připisují své nežádoucí vlastnosti jiným, a tím odvracejí pozornost od sebe – obviňují například Číňany nebo své politické vůdce. Zajímavé je, že tato reakce je velmi rozšířená v euroatlantické civilizaci (USA, Kanada, Evropa.

Intelektualizace zase zahrnuje snahu o získání emočního odstupu od stresové situace použitím abstraktních intelektuálních formulací. Tato obrana je typická pro osoby, které se ve své profesi zabývají tématy života a smrti.

Sublimace nakonec umožňuje zaměřit frustraci z nesplněných potřeb na náhradní cíle – lidé se stávají vegetariány, pěstují na balkónech rajčata nebo slepice, a snaží se vysázet co nejvíce stromů, aby snížili své psychické napětí a úzkost.

Tento rozsáhlý spektrum reakcí na klimatické změny ukazuje, jak obrovsky složité může být dosáhnout konsensu ve společnosti, která se ani nezačala zamýšlet nad tím, jak o věci samotní lidé smýšlí, natož pak, aby hledala technologická řešení.

A také nás vede k zamyšlení nad tím, jak důležité je hledat právě komplexní řešení, které zahrnuje jak ekologické, tak psychologické aspekty této krize. Společná cesta vpřed k lepšímu klimatu na Zemi, bude vyžadovat nejen technologické inovace a politické změny, ale také hluboké porozumění lidské psychologie a motivací, které ovlivňují naše chování vůči životnímu prostředí.

Pro mladší generaci, která vyrostla ve světě, kde jsou klimatické změny neustálým tématem, může být snazší přijmout nutnost radikálních změn. Mladí lidé jsou často viděni na čele protestů a hnutí za klimatickou spravedlnost.

Na druhou stranu, starší generace, která byla svědkem mnoha neúspěšných politických slibů a má své zaběhnuté životní zvyky, může být v tomto ohledu daleko skeptičtější a opatrnější. Přesto i mezi nimi najdeme mnohé, kteří jsou ochotni se zapojit, zejména pokud mají pocit, že jsou součástí smysluplného řešení.

Je tedy zásadní, aby komunikace o klimatických změnách reflektovala potřeby a očekávání všech generací. Musíme jasně vysvětlovat, jaké konkrétní dopady může klimatická změna mít na životy lidí – na jejich práci, zdraví, bydlení i příležitosti. Jen tak můžeme očekávat, že se celá společnost sjednotí a bude působit koordinovaný tlak potřebný k dosažení skutečné změny.

Budoucnost klimatické politiky musí být založena na spolupráci a vzájemné důvěře. Je nezbytné, aby kroky učiněné v Evropě nebyly vnímány jako izolované akce, ale jako součást globálního úsilí.

Současně musíme pracovat na tom, abychom se vyhnuli zmíněné paralýze způsobené naším strachem a nejistotou. Strach může být ochromující, a právě proto je tak důležité se mu vyhnout a místo toho se soustředit na postupné, konstruktivní kroky vedoucí ke změnám. Nikoliv na hádky a obviňování se navzájem z nepochopení se.

Takže, co si tedy vybereme? Půjdeme cestou malých, ale smysluplných kroků, které nás spojí v boji proti klimatické změně, nebo se necháme ochromit strachem a nečinností?

Rozhodnutí je na nás všech. Smysluplná cesta vpřed vyžaduje odvahu ke změně a ochotu spolupracovat napříč všemi generacemi bez výjimek. Pouze tak můžeme doufat, že překonáme jednu z největších výzev naší doby.

Zdroje: