Ztracená půda pod nohama

Na dešti by nebylo nic zvláštního. Zemědělci ho vítají, alespoň ti, kteří ještě věří v klasické počasí a střídání ročních dob. Jenže to, co v posledních letech dopadá na zem z nebe, připomíná spíš dobře mířený úder dělostřelectva než mírné zavlažení. A přichází častěji, než bývalo zvykem.

Přívalové deště jsou definované Českým hydrometeorologickým ústavem jako srážky nad 30 mm za hodinu. Způsobují prudký povrchový odtok vody. A ten na nechráněných polích znamená jediné: voda se nevsakuje, ale bere vše s sebou. A spolu s tím odchází i to nejcennější, co pole má, a tím je svrchní vrstva ornice.

Podle map VÚMOP (Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy) je více než 50 % české orné půdy ohroženo vodní erozí. Největší riziko představují svažité pozemky, které úplně postrádají krajinné prvky, jako jsou například meze, remízky či zatravněné pásy. Ve výsledku to znamená, že při jediném letním lijáku můžeme přijít o to, co se v půdě tvořilo tisíce let. A co zůstane? Kompaktní, vysušený základ, ve kterém se z rostlinné říše těžko něco uchytí.

Eroze není jen estetický problém. Je to tichý zloděj, který krade nejen živiny, ale i naději na udržitelnou úrodu. A zatímco se v médiích mluví o tornádech a bouřích a jimi napáchaných škodách, ornice odchází potichu, nepozorovaně, a s každým dalším přívalem.

A my? Stojíme u okna, díváme se ven a říkáme si: „Aspoň, že teď trochu sprchlo a zalilo.“

Pod nohama nám to ještě drží, ale jen tak tak. Když se procházíte po čerstvě zorané půdě, možná vám přijde taková měkká a vlhká, zrovna připravená pro semena. No, jenže pod povrchem se skrývá taky příběh její velké únavy. V posledních dekádách totiž nestačí jen zasít a čekat. Půda je vystavena stále většímu tlaku, a to nemluvím o traktorech.

Jde o úbytek organické hmoty, utužení půdního základu, celková ztráta biodiverzity, ale především eroze. Ta, kterou si neuvědomíme, dokud není pozdě. Odborníci z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy (VÚMOP) opakovaně varují, že více než jedna polovina zemědělské půdy v Česku je erozně ohrožená. Přitom právě tato tenká svrchní vrstva zeminy (ornice) je tím, co dává zemědělství smysl. Bez ní se nesklízí.

Půda potřebuje čas. Na obnovu, na svou relaxaci a růst. Na to, aby se vytvořil pouhý jeden centimetr kvalitní ornice, je potřeba až sto let přirozených procesů. A potom stačí jedno odpoledne intenzivního deště, aby tyto stovky let zmizely v kalné vodě, která stéká po svahu dolů do příkopu. Dle zprávy Evropské environmentální agentury z roku 2019 ztrácí Evropa ročně přes 970 milionů tun ornice, z toho výrazná část mizí vinou vodní eroze.

A tady přichází otázka na tělo: kolik sklizní si ještě můžeme dovolit ztratit, než začneme s půdou zacházet jako s partnerem, nikoliv jen jako s podložkou pod našima nohama?

A tady se chci chvíli zastavit. Jsem z malé vesnice v podkrkonoší. Země byla pro mou rodinu vždy důležitá. A dnes? Říkáme jí půda. Hlína. Zem. Občas i „špína“, když se nám dostane pod nehty. Ale z pohledu života je to vlastně největší zázrak, který máme k dispozici. Kdo někdy něco sázel vlastníma rukama, ví, že půda není pasivní hmota. Ví, že dýchá. Přijímá. A hlavně, pamatuje si.

V každé hrsti zdravé ornice žijí miliardy mikroorganismů. Nejen obrazně, doslova. Podle vědců může jeden gram kvalitní půdy obsahovat až deset miliard mikrobů, tisíce druhů bakterií, hub, prvoků a hlístic. A bez nich by žádná rostlina nikdy nevyklíčila, žádný cyklus rozkladu živin na jejich výživu by se neroztočil, žádná úroda by tudíž neuzrála. Mimochodem, došlo vám někdy, že půda je tím největším neregistrovaným zaměstnavatelem na této planetě?

Podle studií OSN pochází 95 % našeho jídla přímo nebo nepřímo ze zemědělské půdy. A přesto se k ní chováme, jako by byla nevyčerpatelná. Průmyslové zemědělství jí v honbě za okamžitým výnosem orá moc hluboko, hnojí zbytečně velkým množstvím chemikálií a dík tomu zahubí to, co nestačilo uniknout. Výsledkem je pak půda bez života.

Co z toho máme? Půdu, která nezadrží vodu. Půdu, kterou stačí zvednout vítr a ona se rozpadne na prach. A my pak říkáme, že se s úrodou moc „nedaří“. Jenže ono se nedaří především proto, že jsme zapomněli, že půda není substrát, ale partner.

Problém není jen v půdě. Je v tom, jak přemýšlíme. Chceme rychlý výnos, předvídatelnost, kontrolu. Vyrábíme potraviny jako na běžícím pásu. Ale půda není výrobní pás. Není ani stroj. A už vůbec ne nekonečný zdroj.

Celé to začíná rozhodnutím, co pěstujeme, kde a jak. Pokračuje způsobem, jak to vykazujeme. V tabulkách, výkazech, vše převádíme jen na čtvereční metry a tuny. A končí tím, že i ti, kteří by chtěli dělat věci jinak, často nemůžou. Protože dotace, nájemní smlouvy, tlak odběratelů.

Tohle není o jednotlivých zemědělcích. Tohle je o systému, který za úrodu považuje čísla, ne vztah k půdě. A dokud bude krajina vnímaná jen jako prostor k výkonu, ne jako organismus, bude se vyčerpávat. Rychle, tiše, plošně. Celá.

Řešení existuje. A překvapivě nevypadá jako další technologie, ale jako návrat ke smysluplnému hospodaření. Regenerativní zemědělství staví na tom, že půda není výrobní linka, ale živý systém, který má paměť i schopnost uzdravit se, pokud mu v tom přestaneme překážet.

Základ tvoří jednoduché principy: minimální narušení půdy (tzv. no-till), přímé setí, pokryvné plodiny, zelené hnojení, promyšlená rotace a kombinace plodin s prvky trvalé vegetace, jako je agrolesnictví. Nejde o módní vlnu, ale o udržitelný přístup, který pomáhá zadržet vodu, podpořit mikrobiální život a obnovit strukturu půdy.

V Česku se tímto směrem vydává stále více farem, například ty zapojené do programu Carboneg, který podporuje uhlíkové zemědělství s pozitivním dopadem na půdní zdraví a klima (carboneg.cz). O zkušenostech a konkrétních přínosech regenerace informují i odborné magazíny jako Úroda.cz.

Důležité je pochopit tohle: my potřebujeme zdravou zem. A odvahu dát jí prostor, aby se mohla nadechnout.

Můžeme existovat bez půdy?

Bez půdy to prostě nejde. Bez úrodné, živé půdy nevyroste nic, co by mělo výživovou hodnotu i chuť. A přesto ji stále ztrácíme tiše, nepozorovaně, někdy jen proto, že jsme zapomněli, jak zásadní roli v našem životě hraje.

Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) odhaduje, že do roku 2050 může být degradováno až 90 % všech půd na planetě, pokud nezměníme přístup. To není apokalyptická vize, to je výchozí bod pro naše nové rozhodování, co máme dělat.

Zemědělství může stát na číslech, nebo na vztahu. Na výnosech, nebo na úctě. Pořád si můžeme vybrat, jestli budeme stát na zemi, která žije, nebo klouzat po prachu, který z ní zbyl.

Ještě to jde změnit. Ale nikdo to za nás neudělá.