Článek
Týden jsme nechali doznít dojmy z muzikálového večera, abychom mohli otevřít téma, které se samo nabízí. Cha-cha se svým charakteristickým kroužením boků a flirtujícím charakterem, rumba přezdívaná „vertikální vyjádření horizontální touhy“ se svou hrou sexuálního napětí a uvolnění, a quickstep jako výbuch spontánní radosti a vzájemné přitažlivosti - všechny tyto tance mají společný prvek: zobrazují různé aspekty sexuální intimity. Ale jak tyto projevy vnímáme my, diváci? A proč nás tanec tak přitahuje, i když sami netančíme?
Tanec jako univerzální jazyk emocí
Každý z nás vidí v tanci něco jiného. Pro někoho je cha-cha nevinnou hrou svůdných pohybů, pro jiného může být až příliš explicitním vyjádřením sexuality. Nejde jen o to, co se odehrává na parketu, ale především o to, co si každý z nás přináší do hlediště - své zkušenosti, traumata, touhy i strachy. Své vzpomínky a představy.
Když sledujeme tančící pár, aktivují se v našem mozku stejné oblasti, jako kdybychom tančili sami. Říká se tomu zrcadlení a je to důvod, proč dokážeme tak intenzivně prožívat tanec, i když sedíme v křesle před televizí. Naše tělo reaguje na pohyby tanečníků, aniž by si to náš vědomý mozek uvědomoval. A právě toto nevědomé zapojení může vyvolávat tak silné emoční reakce.
Dotek a jeho interpretace
Obzvlášť zajímavé je, jak různě vnímáme fyzický kontakt v tanci. Na televizní obrazovce může intimní držení v rumbě působit jinak než při sledování naživo. Kamera často zdůrazňuje detaily, které by divák v sále možná přehlédl - výraz v očích, letmý dotek, způsob, jakým se partneři dotýkají tělem či drží. Pro člověka, který právě prošel rozchodem, mohou být tyto momenty bolestnou připomínkou ztracené blízkosti. Pro jiného diváka mohou představovat připomínku krásy mezilidského spojení v současném vztahu.
Síla neverbálního spojení
To, co se děje mezi námi a tanečníky na obrazovce, je fascinující ukázkou síly neverbální komunikace. I když jsou dotyky pouze virtuální, náš mozek je zpracovává, jako by byly skutečné. Aktivují se stejné neurální dráhy, jako kdybychom stáli přímo před tančícím párem. Je tedy takový prožitek méně skutečný? Sotva. A co víc - diváci díky tomuto hlubokému napojení dokáží s překvapivou přesností odhalit, kdy tanečníci pouze předstírají emoci a kdy ji svým tělem skutečně prožívají.
Nejlepším příkladem autenticity v letošní řadě StarDance je Patrik Hartl. Jeho odzbrojující, nakažlivý smích, když se dokáže smát sám sobě, působí jako magnet na diváckou pozornost. A přesně stejnou otevřenost svým pohybem přenáší i na taneční parket. Co je ještě působivější - dokázal svou autenticitou „nakazit“ v tom nejlepším slova smyslu i svou taneční partnerku Terezu Pruckovou. Jejich vystoupení jsou proto tak přesvědčivá - nejde v nich jen o kroky, ale o skutečné emoční spojení, které přesahuje hranice televizní obrazovky.
Kulturní kontext a osobní prožitek
V dnešní době, kdy je fyzický kontakt stále více nahrazován digitální komunikací, možná právě proto tanec získává na významu. Sledování tančících párů nám připomíná něco, co v moderní společnosti začínáme postrádat - skutečnou fyzickou přítomnost, autentické emoce, nedigitalizovanou intimitu.
Společenské normy se sice hodně mění, ale naše základní potřeba vidět a cítit opravdové emoce zůstává. Možná právě proto StarDance každoročně přitahuje tolik diváků. Není to jen o dokonalé technice nebo správném držení těla - je to o odvaze být zranitelný před očima celého národa, o schopnosti důvěřovat partnerovi a nechat se vést, nebo naopak vést jeho se vším respektem a péčí.
Ve světě, kde je stále těžší rozlišit autenticitu od předstírání, se tanec stává lakmusovým papírkem pravdivosti. Tělo nelže - a právě to diváci instinktivně cítí. Proto jim nevadí technické nedokonalosti, pokud cítí upřímnost projevu. A proto odpouštějí přešlapy, když vidí skutečnou snahu a radost z tance.
Muzikálový večer v zrcadle autenticity
Když se ohlédneme za minulým večerem, nelze nevzpomenout na výjimečnou cha-chu Marty Dancingerové a Martina Prágra. Způsob, jakým Marta dokázala spojit technickou profesionalitu s osobní grácií a přirozeně sekundovat Martinovi, ukázal, jak může vypadat dokonalá harmonie taneční techniky a autentického projevu.
Tento kontrast mezi přirozeností a přílišnou snahou možná sehrál klíčovou roli při vyřazení Adriany Maškové a Filipa Blažka. Přestože je Adriana vynikající tanečnice, její neverbální projev až příliš zřetelně prozrazoval snahu dostat z Filipa maximum.
V touze po dokonalosti a jejich až okatě chtěném postupu zapomněla na to nejdůležitější - nechat tanec přirozeně plynout. Tam, kde se Patrik s Terezou nechávají tancem unášet, šla Adriana až příliš na sílu. A ačkoli taneční soutěž oceňuje snahu o perfektní provedení, není to to hlavní, co diváci hledají.
StarDance nám tak znovu připomíná, že v tanci, stejně jako v životě, nejde jen o bezchybné provedení, ale především o odvahu být sám sebou. Protože právě ta nejvíc rezonuje s diváky, kteří možná nevědí nic o tanečních krocích, ale dokonale rozumí řeči upřímných emocí. Tanec, podobně jako vztah, se skládá ze tří rovin - tělesné intimity vyjádřené dotyky, emocionálního prožívání a myšlenkového porozumění.
A možná je tím nejdůležitějším poselstvím každého tanečního večera to, abychom se po jeho skončení dokázali odpoutat od, i když skvělého, ale přece jen virtuálního prožitku a věnovali se těm, kdo jsou s námi skutečně - našim partnerům, skutečným hrdinům našeho životního parketu.
