Článek
Existuje obraz, který má představovat bezpodmínečnou lásku. Vidíme na něm vychrtlého Don Quijota na chromém koni a s ním chudého Sancha Panzu s malým oslíkem. Tento výjev zneklidňuje – odmítá ideál nádherného pohádkového prince, který naše představy často vyžadují. Ale co když je to právě tento obraz, který nás učí nejvíc o skutečné lásce? Proč žijeme ve světě představ, romantických iluzí, místo toho, abychom čelili realitě?
V mýtu o Tristanovi a Isoldě je les Morois metaforou lidského nevědomí. Je to místo mezi světlem vědomí a temnotou našich nejhlubších představ. Když muž vystoupí z tohoto lesa, náhle vidí svět, jaký skutečně je. Uvědomuje si, že les – tedy jeho nevědomé já – je stále jeho součástí. Díky ženě se mohl dotknout této části své duše, ale jen zprostředkovaně. Skrze její tělo, mysl i srdce.
Přijetí situace takové, jaká je
Romantické projekce, které na sebe často vzájemně vrháme, vytvářejí iluzi dokonalosti. Tyto představy jsou však neudržitelné. Jakmile zmizí nápoj lásky a kouzla zaklínadel, zbývá člověk, kterého můžeme vidět takového, jaký je. Bez příkras a bez božských představ. To je okamžik pravdy – když spatříme druhého jako sobě rovnou bytost, nikoli jako nositele naší ztracené části duše.
Pro mnoho žen i mužů je toto zjištění zničující. Žena, která přestane být vzývána jako bohyně, se může cítit odmítnutá. Muž, který již není rytířem na bílém koni, vnímá bolest obyčejnosti. Většina z nás se pak vrací do lesa iluzí, protože skutečná blízkost vyžaduje odvahu. Znamená totiž nést zodpovědnost za své nevědomé části a opustit prázdné projekce svých představ.
Projekce místo vztahů
Nápoj lásky, ať už v podobě romantických ideálů, adrenalinových zážitků nebo slepé víry v dokonalost, nás vzdaluje od skutečných vztahů. Namísto autentického setkání se stáváme plátnem pro vymalování fantazie druhých. Ženy i muži často přijímají role, které jim umožňují být obdivováni, nikoli však milováni. Když se tyto projekce rozplynou, hledáme nový objekt, na kterého bychom je mohli přenést.
Je to však právě opuštění projekcí, co nám otevírá cestu k hlubšímu spojení. Skutečný vztah není o naplnění iluzí, ale o setkání dvou nedokonalých bytostí. To je podstata vyvanutí – buddhistické praxe, která nás učí zbavit se iluzí a přijmout svět v jeho syrové podobě.
Vystoupení z lesa
Opustit les Morois znamená uznat, že každý z nás je zodpovědný za svůj vlastní vnitřní svět. Nelze očekávat, že druhý člověk vyřeší naše vnitřní konflikty nebo naplní neprožité části naší duše za nás. Skutečná láska začíná tam, kde končí projekce. Je to láska k druhému jako k samostatné bytosti, nikoli jako k nositeli našich představ.
Don Quijote, symbol idealismu a odvahy, je zosobněním této výzvy. Vidět v obyčejné Dulcinei ctnostnou pannu neznamená slepě vzývat iluzi, ale uznat lidskost druhého. A tak, stejně jako Quijote, odhazujeme prsteny moci, které nás poutají k falešným ideálům, a vyrážíme na cestu – se sekyrou na dřevo, nikoli s mečem na boj s větrnými mlýny.
Napijte se
Nápoj lásky č. 666 je hořký a střízlivý, ale přináší hluboké poznání. Skrze bolest ztráty iluzí se rodí nový vztah – vztah dvou individualit, které se milují nikoli navzdory, ale díky své obyčejnosti. Je to cesta odvahy, cesta z lesa Morois do otevřeného světa. Je to cesta k pravdě, která osvobozuje. S láskou.
