Případ USAID aneb třetí rudá panika

S tím vším donedávna pomáhal fond USAID poskytující milionům lidí a tisícům projektů po celém světě svou podporu. Snaha o jeho uzavření vyvolala vlnu kritiky i žalob. Tato kontroverze Trumpovy administrativy není však jen tak obyčejným revizním krokem, který se snaží ušetřit federální prostředky a prověřit jejich efektivitu. To je politický narativ, kterým se Trump a Musk obhajují, ale jde o jednání, jehož důsledky jsou natolik hluboké, že ten, kdo je nařídil, musel být podle jednoho mého přítele v té době buď v kómatu, nebo unesený mimozemšťany.

To, co je však bez legrace nejhorším paradoxem tohoto kroku, není ani tak zásah dvou lidí do práce agentury s obrovskými geopolitickými důsledky, to hlavní je dopad na etiku, na samotnou podstatu demokracie jako takové. Po tomhle kroku to totiž vypadá, že se USA samy přiblížily k těm praktikám autoritářských režimů, vůči nimž se po celá ta dlouhá léta, co tato pomoc proudila do světa, vymezovaly.

Šlo také o historicky velmi úspěšné budování vlivu Spojených států po celém světě. Tato pomoc nebyla nikdy jen pouhé humanitární gesto, ale šlo o sofistikovaný nástroj, jehož strategií bylo udržovat diplomacii tam, kde to veřejně nešlo, prosazovat demokratické hodnoty v regionech, kde to vřelo a jež ohrožovaly extrémní ideologie. A tam, kde je třeba pomoci, se nikdo nebude ptát odkud je, když ji nutně potřebuje, že?

Takže se pomáhat bude dál. Jen tuhle roli převezmou jiní hráči - například Čína a Rusko. Čína dlouhodobě využívá svou iniciativu „Belt and Road“ k velkým infrastrukturním projektům, na nichž se podílí, a přitom neobtěžuje s takovými podružnostmi, jako jsou lidská práva nebo transparentnost. Rusko, i když se zdá, že na to v této chvíli nemá prostředky, nikdy neopomenulo zvyšovat svou vojenskou „pomoc“ hlavně v destabilizovaných zemích Latinské Ameriky či jihovýchodní Asie. A další regionální hráči typu Írán či Turecko se nebudou rozpakovat a také si v Africe či na Blízkém východě ukousnou svůj díl.

No a k té etice takovéhoto rozhodnutí? Když se od dob Kubánské krize a Vietnamu prezentujete světu jako globální mírotvůrce, tímhle krokem dokazujete, že tomu je vlastně právě opačně. Že nešlo o pomoc, ale jen o vliv na danou lokalitu. Což podkope to, co v současnosti svět potřebuje jako sůl a co jsem tu už zmínil - důvěru. Důvěru nejen celého světového společenství, ale také samotné americké společnosti. Protože potom si logicky aspoň část lidí doma v USA položí otázku, jsou ty demokratické ideály, na kterých tahle země zvaná „Nový svět“ vyrostla, ještě živé, nebo se z nich stala jen rétorická žvýkací guma, s kterou si Musk a Trump chvíli pohrávali v ústech a právě ji vyplivli?

Shrňme si to. Svým spojencům USA ukázaly prostředníček a sdělily velmi hlasitě, že si jejich pomocí nemohou zase být až tak jistí. Mohou být totiž den ze dne za této vládnoucí administrativy přehodnoceny o 180 stupňů. Občanští aktivisté a nezávislá média především ztrácejí kritickou podporu nutnou k jejich normálnímu fungování. No a nakonec - ekonomické zájmy USA v tuto chvíli nahradí dravé konkurenční firmy, především z Číny. A to vše je skutečná cena Trump/Musk úspor.

A ještě jednou - zmrazit tak obrovskou pomoc bez jakékoliv širší diskuze o důvodech takového kroku ukazuje, že to s tou koncentrací moci v rukou dvou nepředvídatelných jedinců není vše tak happy, když se oba v rámci své „cesty“ za uzdravením své společnosti uchylují k tomu, že ignorují etické standardy, mezinárodní závazky vyplývající z podepsaných smluv a vlastně i lidskost.

Takže gratulace. Tímto krokem se USA rozhodně lídrem světové demokracie nestanou. Chápu, že si USA potřebují definovat novou svou roli ve světě. Jenže těm dvěma zmíněným velkomyslitelům nějak nedošlo, že brzy budou Spojené státy čelit daleko větším nákladům na řešení krizí, které by prevencí pomocí USAID mohly být zavčas odvráceny. Stačí se podívat na Blízký východ a jeho historii nebo Sahel. Náklady na to obnovit či stabilizovat takový region jsou mnohonásobně vyšší, než kdyby se investovalo postupně do prevence konfliktů a humanitární pomoci.

Nečekal jsem, že se dožiju hodně věcí, ale především mě bolí morální pád USA. V téhle době, kdy se všechny autoritářské režimy a strany plácají po ramenou a spolupracují, jak mohou, by si jeden řekl, že demokracie potřebuje pomoci, a ne dostat na zadek. Honba za krátkodobou úsporou ve státní kase přinese USA a světu to, že ztratí víc než jen peníze. V sázce je budoucnost demokracie, z níž vyrostla Muskova firma i Trumpova moc.

Zamysleme se. Co definovalo demokracii v USA? A nejen tam. Asi by si na to měl každý odpovědět sám. Moje babička říkávala, a víte, že babičky mají vždycky pravdu, že kdo chce mít až příliš mnoho, nemívá pak obyčejně nic. Senátor Joseph McCarthy by jen koukal, co se to dnes ve Spojených státech začíná dít. Pro mě byla demokracie vždy o transparentnosti, odpovědnosti a respektu k lidským právům. Pokud se USA k těmto hodnotám nevrátí, prohrají boj o celosvětového lídra především samy se sebou.

Vždy je totiž možná jiná cesta. Namísto toho všechno šmahem zmrazit by se rozhodně dala udělat požadovaná revize efektivity vládních programů zahraniční pomoci, ale tak, že se zachová kontinuita. Důvěryhodnost místních partnerů v místech příjmu pomoci by zůstala zachována. A dal by se větší důraz na měřitelné výsledky a transparentnost, což by pomohlo všem. Jednoduché, že?

Jinak totiž začne platit Murphyho zákon hovořící o tom, že „Systémy, které nejsou zabezpečeny proti idiotům, jsou nakonec idioty obsluhovány“. No, vlastně žádný experiment, ani takovýto nelze považovat za naprostý nezdar - vždy může posloužit jako varovný příklad. Obávám se jen, že tenhle Trump/Musk DOGE se pak v historii bude nazývat Třetí rudá panika. A to bych tedy nikomu nepřál.