Probouzení se k otázce: Když přestaneme předstírat, že známe odpovědi

Všichni jsme experti na život – alespoň si to o sobě myslíme. Od dětství sbíráme odpovědi jako známky do alba. Na každou situaci máme připravenou reakci, na každou otázku nacvičenou odpověď. Jenže co když je právě toto tou největší překážkou k opravdovému poznání sebe sama?

Pozornost je jako klavírní koncert našeho vědomí. Kam směřuje naše pozornost, tam proudí naše energie, tam teče naše krev. Kde je teplo krve, tam pulzuje život. Kde je chlad, tam život ustupuje do pozadí, tam se stahuje do ulity mechanických reakcí.

Je to věčný tanec mezi věděním a nevěděním, mezi jistotou a pochybností. A v tomto tanci přichází okamžiky, kdy si dovolíme zastavit - na milisekundu, na jeden úder srdce. V tom zastavení se děje zázrak: teplo naší krve se rozlévá celým tělem, probouzí každou buňku k životu. Ustávají přebytečné pohyby mysli i těla a otevírá se prostor pro autentické uvědomění. Následujeme intuitivně tento proud života v našem těle.

Ale společnost nás učí něco jiného. Učí nás být necitlivými, chladnými, zamrzlými ve svých reakcích. Od školních let jsme trénováni mít připravené odpovědi - správné odpovědi, společensky přijatelné odpovědi. V mysli i v těle. Jenže tyto naučené reakce jsou jako led - chladné, strnulé, bez života.

A tak se postupně stáváme automaty na předpřipravené reakce, experty na život, který ve skutečnosti nežijeme. Možná právě proto je největším aktem odvahy dovolit si roztát, aspoň na vteřinu a rozpustit všechny ty zmrzlé odpovědi a setrvat tu malou chvíli v teplém proudu nevědění.

„Nevím“ – dvě jednoduchá slova, která mohou stát vztah, kariéru, společenské postavení. Když jsem si dovolil říct, že nevím, partnerka odešla a přišel jsem o práci. Systém, v němž žijeme, takové odpovědi nepřijímá. Jenže právě v tom spočívá svoboda – v odvaze přiznat si, že nevíme.

Je jednodušší hrát role – Jeníčky věčně šplhající někam výš, Mařenky opakující fráze svých matek. A pak dostaneme svůj studený perníček. Ale za jakou cenu? Cenu autenticity, opravdovosti, skutečného růstu?

Existuje otázka, která nás pronásleduje celým životem: „Kdo jsem?“ Ne „Co jsem?“ – to by byla jen další nálepka. Ale skutečné „Kdo jsem?“ – otázka, která vyžaduje odvahu podívat se za všechny role a masky.

Je to spirála, která se točí kolem osy našeho bytí už po tisíciletí. Můžeme se jen dívat, jak se otáčí, nebo se můžeme odvážit vstoupit do jejího tance. Ano, může se nám z toho zatočit hlava. Možná i srdce. Ale není právě tohle ten skutečný život?

Možná zjistíte, že největší moudrost nespočívá v množství odpovědí, které známe, ale v odvaze položit si ty správné otázky. A možná – ale opravdu jen možná – v tom spočívá celé tajemství života.