Článek
Ticho, které je v ohrožení
Stačí projít Instagram a člověk má chvíli pocit, že svět ještě nikdy nebyl tak vizuálně kreativní. Obraz nás díky mobilu pronásleduje všude. Je v kapse, v tramvaji, při snídani, na toaletě. Jenže zatímco obrazů přibývá, skutečných významů dramaticky ubývá.
Vizuální smyslové zahlcení se paradoxně projevuje vizuálním hladem. Hladem po obrazu, který něco říká. Hladem po něčem, co není jen krásné, ale současně i pravdivé.
Ticho, to vnitřní, které se v člověku ozve před silným dílem, se stává ohroženým druhem. A nejvíc ho paradoxně potřebují právě ti nejmladší.
Hon na pozlátko
Dnešní mladí nejsou povrchní. Jen žijí ve světě, kde je povrchnost standardní režim života. Algoritmy jim každý den naservírují tisíce dokonalých tváří, přefiltrovaných západů slunce a iluzorní estetiky, která je sice pěkná na pohled, ale v duši nezanechá ani sebemenší škrábanec.
Není to jejich vina. Je to jen přirozená adaptace na prostředí, které povrchnost v umění zaměnilo za obsah.
A přesto, když je postavíte před obraz, který má duši, hloubku a lidskou pravdivost, něco v nich neomylně zareaguje. Jako když po měsících života složeného z instantních polévek ochutnáte skutečný vývar.
Tělo okamžitě pozná rozdíl. A duše také.
Vzácnost v době rychlých doteků
Poctivé umění, a to je dnes skoro underground, se vyznačuje pomalostí. Čarou, která rozdělila prostor času sledujícího na doby předtím a potom. A která, i když netrvala víc než dvě sekundy, zanechala trvalý dojem, že šlo o dvě hodiny.
Jak hluboko v nás sestupuje skutečná krása? Výrazem, který není stylizovanou emocí pro lajky, ale stopou skutečného prožitku. Stavem, kdy se zastaví všechno kolem a jen chvění srdce, které se v úžasu rozbuší rychleji, vás z tohohle chrámu bytí dovede zpátky.
Když mladý člověk vstoupí do galerie a ocitne se před kresbou, která byla tvořena s pozorností, citem a trpělivostí, děje se zvláštní věc. Jeho pozornost se spojí s obrazem. Zastaví se.
A to zastavení, možná poprvé za tento týden, je skutečné umělecké dílo. Člověk v tu chvíli stojí nejen před obrazem, ale sám před sebou.
Indikátory kulturní evoluce
Podpora mladého umělce není dobročinnost. Za každou takovou příležitost k růstu by se mělo poděkovat. Já chci poděkovat všem lidem ze spolku Figurama a Západočeské univerzity za to, co pro mladé umělce dělají.
Každá generace potřebuje svoje tvůrce, ne proto, aby produkovali dekorace, ale aby nám připomínaly, že svět má vrstvy. A že v těch vrstvách je třeba se orientovat, chceme-li přežít, ale hlavně rozvíjet se, jako myslící bytosti.
Když vyroste umělecký talent, který dokáže něco říct světu, je to důkaz, že společnost má šanci rozvíjet se. Výstava takové mladé autorky není malý moment. Je to signál, že kořeny naší lidskosti ještě nevyschly.
V rámci tohoto článku vás kromě jiného chci pozvat na autorskou výstavu studentky Báry Voštinkové, laureátky Cena Egona Schieleho, která nese název „Koťátka, kytičky a dvě hodiny spánku“.
Vernisáž se uskuteční 8. prosince v 17:15 a výstava potrvá do 15. ledna v Galerii Holenda v prostorách univerzitní knihovny ZČU.
Proč byste si to neměli nechat ujít?
- Bára Voštinková patří k nejzajímavějším objevům současné studentské generace na ZČU. Ocenění Cenou Egona Schieleho ji člení mezi nadějné osobnosti kresby a vizuálního umění.
- Její výstava není jen prezentací technické zručnosti, ale stojí za ní citlivý autorský záměr, který zve ke zpomalení, zamyšlení a opravdovému prožití obrazu. Obrazy, které „nutí tiše postát a zahledět se“.
- Chce ukázat širší veřejnosti, že se rodí nová generace umělců, kteří mají co říct.
Pozvánka na výstavu „Koťátka, kytičky a dvě hodiny spánku“ - Bára Voštinková
Proč se máme zajímat o umění?
Umění není záležitost popletených „kreativců“, kterým nikdo nerozumí. Umění je trénink vztahovosti.
Lidé a ti mladí zvláště se skrze něj učí:
- jemnosti,
- interpretaci,
- empatii,
- zodpovědnosti za svůj vnitřní svět,
- schopnosti vidět, že realita není jednobarevná ani jednotvárná.
Jinými slovy: umění je výcvik v lidskosti. A v době, kdy technologická kultura civilizace roste rychleji než její etická rovina, je právě tohle trénink, který nesmíme zanedbat.
Duše jako galerie hodnot
Duše je jediné místo, kde se shromažďují hodnoty, které bychom tam měli mít všichni. Ne, není to metafora. Je to anatomie lidského bytí.
A umění, to skutečné, nepozlátkované, je jedním z mála jazyků, které k té duši stále ještě umí mluvit. Mluví ale pomalu. Mluví do hloubky. A cestou dovnitř porazí pár do cesty postavených překážek. A tahle srážka často zabolí. Až vám vyhrknou slzy. Bolestivě, ale pravdivě.
Pokud mladou generaci k umění nepřivedeme, nepřivedeme ji ani k sobě. K těm hodnotám pro které stojí za to žít. A společnost, která neumí stát před obrazem a vnímat jeho hodnotu, ztratí schopnost stát před realitou a porozumět. Porozumět životu.
Ticho výstavní síně volá. A vím, že je nejvyšší čas, se ho naučit znovu slyšet. Tak se stavte. Stojí to za to.
