Článek
Závidíme dětem to, jak bezstarostně si hrají. My řízeni naším egem se patláme ve svých životech nepříliš spontánně. Tento rozdíl mezi vědomým jednáním povětšinou ovládaným egem a jednáním intuice, tedy silou vyzařující z našeho těla je rozdíl mezi tím obyčejným a neobyčejným. Mezi světským a posvátným. Mezi potěšením a radostí.
Všechny výjimečné zážitky vyvolávají v člověku pocit, že s ním něco pohnulo. Jako když otočíte vodovodním kohoutkem. Kdy jste naposledy měli úplně obyčejnou radost z toho, že z něj ta voda skutečně teče? Týká se to nejen hluboce duchovních věcí, kdy vnímáme projev boží přítomnosti či milosti.
Jistě, protože to, co s námi pohnulo, musí být větší, než je síla našeho vědomého já. A je jen škoda, že si neuvědomujeme, že to posvátné se odehrává v každé chvíli našeho života, když nás zaujme člověk se svojí silou. Hlavně naše srdce. Protože právě upřímná lidská láska jednoho k druhému či k tvorovi či zemi, vesmíru, k čemukoliv je projevem boží milosti. Stejně tak, když naše ruka povolí či zavře vodovodní kohoutek.
Proč hledat radost v každodenním životě
A láska v nás vyvolává touhu po kontaktu, po blízkosti druhého člověka, po sexualitě, po intimitě, po energetickém splynutí dvou organismů. Dotkli jste se však právě takto někdy vodovodního kohoutku?
A to, co překonává hranice všech organismu úplně, je potom vášeň. Vášeň, která nás nespaluje, ale pohání, protože pokud se dva lidé milují se stejným pocitem, jakým se chtějí přiblížit Bohu, jaký je v tom potom rozdíl? To vášeň je intenzivní prožitek, který nás nutí překonat hranice já, svého ega natolik, že vystoupíme ze svého obalu a jsme tu náhle zcela zranitelní a odevzdaní.
Nepředstavujme si však vášeň jen jako sérii prudkých kopulačních pohybů. V naší společnosti nebývá vášeň příliš častá. Protože sex a sexualita jí přesunuly ze světa partnerské posvátnosti do světa potěšení z výkonu. Sex už sám přestal být vášnivým a stal se jen ventilem uvolnění. A ani ne společného. Ale každého zvlášť. To potom namísto soulože vlastně jen onanujete na těle toho druhého.
Vášeň a spontánnost: Cesta k autenticitě
A možná, že to je rozdíl, kterým se vzdalujeme možnosti stát se člověkem. Protože žádný prožitek světa se nedá srovnávat s blažeností okamžiku, kdy vás hluboce milující člověk vezme za ruku a dotkne se vás s láskou.
Oka-mžik, kdy vás zaplaví vědomí sounáležitosti svírající konkrétní tělo, ale přesahující poločas rozpadu atomu uhlíku, z kterých jsme stvořeni. Tuhle cestu k Bohu a spiritualitě však už skoro žádní lidé dnes neznají. Tedy všichni si myslí, že ji jdou. Jakou jinou přece?
Realita je však brutálně odlišná. Je totiž vidět. Mnoho z nás se chce odevzdávat spiritualitě, Bohu a volí k tomu různé stezky. Meditace, prozpěvování manter, modlitby, kontemplace. To vše jsou činnosti, umožňující nám spojit se se svým vnitřním já. Nicméně tlak a tempo života na Východě i Západě je dnes již natolik stejné, že duchovní život pomalu mizí.
A důsledkem toho je naše ztráta sounáležitosti = kontaktu s přírodou, s tělem a taky s duchovní stránkou života. A proto, když se vás tu ptám, zdali se umíte dotknout se stejnou láskou vodovodního kohoutku, jsem za blázna. Není-liž tak?
Duchovno ve všedním: Hledání posvátna v každodenním životě
Je opravdu nutné odejít do ústraní, abychom se mohli věnovat duchovnu a prožívat spojení s Bohem, vesmíre, Taem, Ježíšem či co já vím s čím, co pro vás představuje tu vyšší sílu, která nás převyšuje? Pro většinu lidí, kteří se věnují běžným činnostem a musí se starat o rodinu a vychovávat děti, to je v podstatě nemožné.
Můžete sice utéct na chvíli někam do ústraní, jistě ještě taková místa na zemi jsou. Ale je jich tak málo, že vás vlastně jen odvádí na čas, který vám zbývá, od toho prazákladního. A v tom je ten rozdíl. Rozdíl mezi skutečným životem a životem jako.
Jediná cesta k sobě a k Bohu uvnitř nás vede do hmoty. Do toho vložit své vědomí a pochopení smyslu života do mytí nádobí, okopávání salátů, nošení nákupu. Do úplně obyčejných činností, které věnuje-li se jim naše já s úctou k všemu živému, vesmíru, Bohu, je tato činnost naplňující i ten nejběžnější životní zážitek na něco, co se dá nazvat duchovním jednáním.
Duchovno, spiritualita není určitý předepsaný rituál postojů, posunků či cviků. Není to žádné vnější vedení. A to proto, že toto se děje většinou pod napětím. Pod očekáváním, v řízení představ mysli. Duchovno je život vyjádřený spontánními pohyby těla při činnostech, které neovládá ego.
Zpět k jednoduchosti a radosti
Ideální činnost, kde se dá naučit nejlépe meditovat je opravdu normální mytí nádobí. Uvolnění a pohyby, které nemusíte řídit, které se dříve dělali jen mechanicky svým uvědoměním posvětíte na posvátné.
Pohyb srdce, střev či plic, to jsou všechno pulzující vlny a vibrace, které naplňují celé tělo. Pokud my stejně tak dokážeme naplnit i mytí nádobí a vlastně cokoliv, co uděláme stejnou spiritualitou, je dle mého názoru základním projevem života v duchu.
Duše není projevem mysticismu, který je odříznut od života. Není to žádný koncept. Duše člověka se v něm projevuje živostí jeho těla, jasným pohledem, silou hlasu a lehkou vznešeností jeho pohybů. Dobrý stav duše se v těle projevuje jako schopnost naší hmoty vnímat širokou škálu pocitů.
A i když je naše vibrace a energie silná a hluboká, je srdce v pohodě a bije poklidně a plynule. Ale jak se v tomhle století rychlosti můžeme odevzdat jeden druhému, duchovním způsobem, když každý z nás běží životem tak rychle, že se nedokážeme už ani zastavit?
Když jediným způsobem zastavení bývá až smrt? Smyslem života a ani žádného výcviku, osobního rozvoje či koučinku není naučit člověka, aby se uměl prosadit. Ale aby, když se chce prosadit, uměl myslet nejen na sebe.
Spontánnost se nedá naučit natož pak prosadit, vzniká pouze nenuceně. Vaší přítomností v těle. V svobodném prostoru, který jste otevřeli možnostem prožívat v něm radost. A čas od čas k tomu dochází samovolně. Když je impuls energie natolik silný, že nám dopřeje prožít si radost nebo zlost a na chvíli nás přiměje se otevřít a vyjádřit své pocity.
Jen blbci chtěj chodit po přímkách
Odevzdání se pocitům tedy znamená je umět je žít v těle. Odevzdat se Bohu je stejné jako cítit život v našem těle, jeho pocitech i jeho sexualitě. A když proudí energie tohoto vzrušení dolů k zemi vyvolává sexuální pocity, když proudí nahoru k nebi, vyvolává duchovní pocity.
A tak člověk, jakýkoliv, nemůže být víc sexuální než duchovní a ani víc duchovní než sexuální. Sexualita není jen pohlavní akt a duchovno není jen meditace či chození do kostela či příslušnost k nějakému duchovnímu řádu či náboženství.
V případě sexu jde o vzrušení ze vztahu s druhou osobou. V případě duchovna ze spojení s přírodou, vesmírem, životem. Oba procesy se pohybují po spirálách. Jak ten lidský, tak ten kosmický. Nemají náhodou stejný základ? A uvědomit si aspoň toto, to už je velký rozdíl.
Rozdíl v chápání člověka i světa, který nás obklopuje. Protože vesmír je spirálový, chaotický, různorodý. A protože jen blbci v něm chtěj chodit po přímkách. Co myslíte?
