Sledovat, soudit, zapomenout

Co je to reality show, ví dnes každé malé dítě, které kdy přišlo do styku s TV. Ale i tak, podívejme se na to, jaký je rozdíl mezi seriálem a vysíláním reality show. Seriál nebo film se odehrává podle jasně daného scénáře a hrají v něm profesionální herci. Reality show se oproti tomu pokouší o autentické reakce a tvrdí, že právě v jejich „show“ se všichni chovají spontánně.

Cílem obou je pobavit diváky. Nicméně reality show se nejvíce zaměřuje na emoce, pracuje s nimi většinou v uzavřených prostorách – z ostrova Survivor neuplavete a z domu Big Brothera se nedá vyjít jinak než tvrdou eliminací od ostatních účastníků. No, s tím, že je to všechno opravdu nenahrané, se nedá až tak souhlasit, když víme, že si produkce reality show dopředu perfektně prostuduje jednotlivé účastníky po psychologické stránce, nastaví dopředu podmínky pro určité situace a ještě zajišťuje střih, čímž se snaží eliminovat nezáživné momenty.

Tento fenomén nastoupil svou cestu k globální popularitě v 90. letech 20. století. Všichni si pamatujeme první formáty „Big Brother“ a „Survivor“. V Česku se po prvních několika sériích příliš neuchytily, jejich masivní sledovanost neodpovídá číslům ze zahraničí. V Česku mají první slovo seriály, namátkou „Ordinace v růžové zahradě“ nebo „Ulice“. Snad jen reality show jako „Výměna manželek“ a „Superstar“ si udržují celkem stabilní sledovanost.

Podívejme se na to, s čím v naší mysli produkce takových pořadů pracují. Snaží se nám prodat to, že účastníci reality show jsou jen „obyčejní lidé“, abychom se s nimi mohli snáze ztotožnit. Což posiluje pocit, že to, co sledujeme, je autentické a reálné. Přestože je to většinou vše inscenované. Nejčastější výkřiky v obýváku bývají podobné řevu lva, když partnerovi zaujatému sledováním zrovna něco řeknete. NERUŠ! je jedna z nejmírnějších forem odpovědi.

Popravdě, když jsem občas po odvysílání dílu jel hromadnou dopravou, drbalo se o něm skoro všude. Skoro to vypadá, jako by někdo využil našeho postižení voyeurismem. Kdo by se nepodíval pod pokličku soukromí těch druhých, že? No a reality show odhalují velmi intimní momenty, vedou ke konfliktům a utvářejí osobní příběhy účastníků. To naši zvědavost naplňuje uspokojením a stejně tak i stálou potřebu srovnání vlastního života s životy těch druhých.

Ale pouhé porovnávání nás u těch placatých obrazovek neudrží. To hlavní jsou syrové emoce účinkujících. Proti nim je tatarák ze syrového masa jen drobná jednohubka. Vytváření konfliktů, při nichž tečou nervy a emoce zaplavují všechno, včetně vašeho obýváku, je tím správným prvkem, který dramatizuje to, co sledujeme, a udržuje nás v neustálém napětí. Jo, a taky je tím, co nás přivede zase za týden nazpět. Jo, a od doby vzniku soc. sítí si po nocích pár milionů osob minulé epizody přehrává ze záznamu.

Protože co když se účastník XYZ ukáže jako „trouba“? To mu pak s pomocí vše přítomného hlasování o oblíbenosti musíme sebrat body, že? Avšak v době, kdy nás politika strašlivě deprimuje, protože máme pocit, že se správa společnosti odehrává čím dál více mimo nás, nás k TV a mobilům poutají soutěžní prvky, které do nich produkce vkládá. A my jako sledující se můžeme „aktivně zapojit“. Aspoň někde se tak vytváří pocit naší angažovanosti a spolurozhodování o výsledku, že?

To, že ovlivňují kulturu a pomáhají dnes vytvářet i společenské normy nejméně jedné generace, víme. To, že nabourávají některá tabu a předsudky a vnášejí tato témata (např. LGBT+) do veřejného prostoru, za to jim patří dík. Také za to, že v dnešním životě tak plném informací nám pomáhají si uvědomovat, že existují i jiné sociální skupiny než jen ta naše bublina, co známe. Víc vhledu a empatie nikdy neuškodí.

Za mě osobně problémy nastávají v okamžiku, kdy si uvědomíme, že takové reality show jsou pro dnešní mladší generace významným vzorem. Pro mě to nebyl „Joey Turner“ nebo „Julie Hojdyszová“ či „David Šín“, ale můj táta. Právě to, že napodobujeme tyhle vzory, vedlo u nás doma k tomu, že jsme tyto soutěže nikdy nesledovali.

Problémem pro mě totiž bylo to, jak moc se ta která produkce věnovala tomu, jak získávat pozornost diváků. V honbě za tím, předčit konkurenci a utrhnout co nejvíce na vysílacím čase a taky reklamách, se příliš nevěnují tomu, že jejich kontroverze přivádějí do TV příliš mnoho násilí a de facto právě u mladých lidí snižují schopnost rozeznávat to, co je fikce a co realita.

Manipulace s chováním účastníků těchto show nebo určitými situacemi, které je nadměrně vystresují, a to vše bez pořádné psychické podpory, ve mně vyvolává otázku, zda něco takového svět skutečně potřebuje? O tom, že ta jejich tolik proklamovaná „autenticita“ dostává takhle spíše na frak, nemá ani cenu psát.

Víte, dělám v pomáhajících profesích řadu let. Takže vím, jak velkou změnou psychiky pro někoho může být i nákup nového oblečení, pro změnu své osobní role. A jak je důležité se s klientem bavit aspoň do doby, než si vše sedne. V reality show dojdete nakonec a veškerá podpora je fuč. Jste sami, sice na chvíli slavní, ale v podstatě opuštění. A to, jak mnozí výherci nezvládnou svou slávu, o tom se psalo snad všude.

Co bude dál? Reality show se přizpůsobují jako všechny další oblasti novým trendům a technologiím. „Love Island“ uchopil dobře téma komunity LGBT+, otázkou je, zda kvůli otevřenosti v oblasti mezilidských vztahů, nebo pro peníze. Inu, nejprve si třeba jen koupíte tričko (merch), pak když se díky sociálním sítím podaří z dotyčného udělat influencera, navázat další masu lidí na jeho sledování, no a následné doporučování a nákupy. Byznys.

Sledovat dnes jakoukoliv reality show se dá kdekoliv na planetě, včetně brazilského pralesa. Online sdílíte své názory s dalšími fanoušky a komentujete, co se dá. Takže hned tak nevymizí. Aspoň ne do té doby, než většině lidí dojde, že sledováním života jiných si pro svůj vlastní život mnoho zkušeností nesehnali.

Žijete-li totiž virtuální životy jiných, nezbývá vám čas na ten vlastní – a pak, až příliš pozdě, zjistíte, že zatímco jste byli jen diváky, opravdový život, kde jste se svými láskami a jejich příběhy mohly hrát hlavní roli, vám protekl mezi prsty.