Smrt je jen iluze. Proč se tak zoufale bojíme dospět a převzít zodpovědnost?

Pokud vnímáme smrt jen jako nutné zlo, možná jsme jen nikdy nenašli odvahu skutečně dospět. Pojďme si chvíli povídat o strachu, který nám brání se probudit, a o tom, proč spiritualita není útěk do bezpečí, ale tvrdá práce na sobě. Chceme-li skutečně dospět, dříve či později budeme postaveni před zásadní otázku.

Je smrt definitivním ukončením našeho života, nebo jen přechodem do jiné formy bytí? Slovy J. K. Rowlingové opravdový pán smrti před smrtí neutíká. Ví, že musí zemřít, a chápe, že ve světě živých jsou mnohem, mnohem horší věci než umírání.

Většina z nás, a je to drtivá většina (cca 90 %), se domnívá, že v tom má jasno. V dnešní době už přece skoro všichni, ne jen ti, co fandí Harrymu a Hermioně „nějak“ věří, že život smrtí nekončí.

Paradoxem však zůstává, že titíž lidé současně považují svou tělesnou existenci „tady a teď“ za jedinou podstatnou formu bytí. Smysl života a jeho kvalitu hodnotí výhradně podle toho, jak hladký byl jeho průběh. Tedy podle toho, jak se na náš život dívají druzí. Zvenčí.

Když se zeptáte, co si lidé nejvíce přejí, uslyšíte téměř vždy to samé: zdraví a dlouhý život. Pokud ale budete, stejně jako já, dostatečně drzí a zeptáte se na jejich představu o smrti a umírání, nejčastější odpovědí bude rozpačité: „O tom jsem ještě nepřemýšlel.“

Následně obvykle dodají, že smrt by měla přijít ve vysokém věku, po plně prožitém životě. Co přesně to znamená, už specifikovat nedokážou. Nakonec zazní ona typická fráze, na níž se shodne oněch 93 % „uživatelů života“: a sice, že Smrt by měla nastat rychle, tiše, bezbolestně, ideálně ve stavu bezvědomí. Třeba ve spánku. Jen si tak usnout a už se nikdy neprobudit.

Nevyhnutelnost smrti v nás vyvolává nejistotu a děs. O to větší, že v tomto nám známém hmotném vesmíru existuje jen jedna jediná jistota. A tou paradoxně není LÁSKA, ale právě SMRT. Jsme smrtelní a jednoho dne zemřeme. Lásku můžeme mít jako součást života, ale nemusíme. Kdežto smrt potkáme všichni. Bez rozdílu.

Ačkoliv si to nahlas nepřiznáme, kromě toho, že cvičíme a konáme skutky milosrdenství, pokoušíme se „osvěcovat“ a věříme v Boha nikoliv proto, že je to správné, ale proto, že si chceme prodloužit život. Jistě, fyzickou existenci si tím možná prodloužíme, ale smrti neunikneme.

Tuto pravdu, stejně jako podstatu lásky, může pochopit jedině ten, kdo se stane skutečným člověkem. Ten, kdo dospěje a pochopí, kým vlastně je.

Že jsme duchovní bytosti, jež vstoupily do světa hmoty, aby se naučili vyjádřit se a milovat. Jsme stvořeni k obrazu Božímu. Jednoho dne se naše duše, naše entita, navrátí ke Stvoření a připojí se zpět ke Zdroji. Připojí se jako individuálně se vyvíjející bytost, která tímto okamžikem posílí vědomí skupinové psyché, jemuž říkáme lidstvo. Zda ho posílíme, nebo zda z nás kolektivní psyché spíše „zešílí“, to už je na každém z nás.

Pokud by se ona tolik vzývaná „bezpodmínečná láska“ realizovala ještě za našeho života pouhým únikem z lidské přirozenosti a vyvanutím do nicoty, zabíjíme tím Boha v sobě. Až přijde smrt a zeptá se: „Cos přinesl Bohu jako dar svého života?“, vaším výsledkem bude NIC. Možná proto existuje reinkarnace a karma, aby nám Bůh dal další šanci to pochopit. Znovu a znovu.

Pochopit to může však pouze ten, kdo dospěl k poznání, že se smrti nemusí bát, jelikož je součástí celku, jednoty, z níž vzešel. Na takovém člověku od pohledu poznáte, že je v něm klid. Nemusí se nijak bát a strachovat, protože už ví. Nebojí se nečekaných událostí a zvratů.

Ty nám ostatně život připravuje neustále. Osudové rány jsou vždy skladem, ať už je to smrt blízkých, rozchody či odloučení. Jsou to body obratu. Staré necháváme za sebou a před námi se otevírá nové. A že jich letos bude.

Život bez krizí je možný. Nastane tehdy, když vytěsníte všechny problémy na druhé lidi a zásadně si odmítnete klást otázky. Mnoho z nás se raději soustředí na etiketu, na vnější zdání toho, co je „dobré“ a „správné“.

Neklademe životu otázky, a tak zůstáváme bez odpovědí. A bez odpovědnosti. Nerosteme. Nedorůstáme. Nedospějeme. Nikdy. Protože skutečný růst je podmíněn překonáváním krizí. Ty v nás otevírají duchovní potenciál, o kterém jsme včera neměli ani tušení.

Základní otázka „Kdo jsme a co je naším úkolem?“ nás bude atakovat čím dál častěji. Bude nás tlačit k zodpovězení. K zodpovědnosti. Protože za svůj život neseme zodpovědnost především my sami, nikoliv daňová správa.

Můžeme tuto zodpovědnost celý život vytěsňovat. Ale jednoho dne se nás na ni zeptají. Bude to těsně před smrtí. Pro někoho bude těch pár vteřin v boží přítomnosti rájem, pro jiného peklem.

Spiritualita znamená být si vědom sil kolem nás a pouta, které nás táhne do hloubky k poznávání světa a sebe sama. Spirituálním se může stát každý, protože se to týká jeho podstaty.

Čím více se umíme zklidnit od vzruchů vnějšího světa, tím více jsme připraveni navázat kontakt se svým Já. Někomu to jde v přeplněné tramvaji, někomu zase v tichém lese. Chaos vnějších sil a vnitřní neklid však můžeme ztišit jen naším tichem, nikoliv křikem na druhé.

Vždy se můžeme rozhodnout, čím se v životě staneme. Zda jen pasivními konzumenty času, nebo někým, kdo si pamatuje. Hebrejské slovo Zachar totiž primárně nesouvisí s tím, co máte v kalhotách (jeden z významů je sice samec či muž), ale s tím, co nosíte v hlavě a v srdci. Je to jméno, které v překladu říká: „Bůh si pamatuje“ či „Bůh si vzpomněl“.

Je to odkaz na starou moudrost, kterou nesl kněz Zachariáš, otec Jana Křtitele, i celý biblický kmen Izachar. Ti byli pověstní jako učitelé, jako ti, kdo pracovali s pamětí národa. Byli to strážci kontinuity. Paměť totiž není jen skladem minulosti, je to kotva naší integrity; bez schopnosti pamatovat si, kým jsme v jádru byli, se v přítomnosti rozplyneme jako pára nad hrncem. Jen skrze rozpomínání se na svou podstatu můžeme čelit chaosu, aniž bychom v něm ztratili tvář.

Historie nám nabízí ještě jeden fascinující, téměř konspirační význam tohoto slova. Termín „zachaři“ se ve starých středověkých pramenech objevoval i jako označení pro potulné živly, které byly tajnými výrobci zakázaných zbraní. A není snad právě probuzené vědomí tou nejmocnější zbraní proti prázdnotě?

A tak mi dovolte položit na závěr jednu otázku. A zkuste si na ni odpovědět pěkně v tichu, bez diváků.

Když tak moc toužíte po dokonalosti a po duchovním splynutí, které neustále hledáte v druhých, jste ochotni být těmi, kdo si pamatují? Nebo chcete jen sobecky splynout s nicotou, usnout a už se neprobudit, protože to je prostě jednodušší?