Článek
🪤 Iluze rychlých řešení
Svět je plný možností - a také těch, kteří nám je slibují zprostředkovat. Stačí dobře napsaný text, přesvědčivý řečník a jeho údajně ctnostné záměry. Vytvoří tajuplný příběh o účasti v tajných misích nebo setkání s mystickým učením. Pak přidá několik romantizujících vět o předávání pokladu moudrosti světu. Je neuvěřitelné, kolik lidí, na podobné scénáře bezhlavě naletí.
Hledáme totiž zoufale někoho, kdo má zdánlivě moc nad svým životem. Někoho, kdo nám ukáže, co je správné. Jenže to, co je správné, ví jen jeden jediný člověk. My. A žádný jiný člověk nám to ukázat nemůže. A tak plníme jen peněženky těm, kteří se v nejhorší chvíli našeho života - do které nás svým blábolením spolehlivě dovedou - na nás vykašlou. Nebudou brát odpovědnost za to, jak jako lidské bytosti uvízneme ve svém stínu. A že uvízneme, na to vemte jed.
😵💫 Skutečné učení versus marketingové sliby
Co potom? Řeknou jen, že nám ukázali směr, jít už musíme sami. Úžasná věta, naprosto zbavující odpovědnosti. Nikdy vám spolehlivě neřeknou, jaká jsou při cestě transformace rizika, jak se jich vyvarovat a pokud nastanou, jak je vyřešit. To totiž ani nejde. Naslibují vám jen pohodlnou cestu do ráje.
Když jsem chodil na výpravy se svým turistickým oddílem, šli nejpomalejší ve předu, aby udávali tempo. Když bylo něčeho moc, rozdělila se další váha bagáže automaticky mezi ty starší a mezi ty, co měli sílu. Bez řečí, bez keců. Starší se automaticky spojovali s mladšími, když se něco tvořilo nebo se na něčem pracovalo. Jinak šli všichni sami svou cestou, i když byla v tu chvíli společná.
😇 Přirozená moudrost všedního dne
Když po zabláceném svahu po dešti šplháte lesem do prudkého kopce, můžete se jednou rukou chytit, povytáhnout a tou druhou můžete namísto sebe vytáhnout toho druhého. To je to, co je v životě a v přírodě přirozené. Můj děda zedník, který mě toto učil, říkával to stejné, co staří tao mistři na dotaz: „Kolik lidí můžeš učit? Jednoho! Protože k tomu někoho vést, potřebuješ obě ruce a celé srdce.“
A pak se otočil a řekl: „Podej mi cihlu!“ V tu chvíli mi došlo, že víc než jednu cihlu mu oběma rukama stejně nepodám a on ani pro svou práci více cihel nepotřeboval. Mistrně ji zasadil do místa, kam patřila a poklepnutím ji tam zapasoval na centimetr přesně. A stejně tak to dělejte vy se sebou. Přidávejte cihlu k cihle. Postupně, krok za krokem. Máte na to celý život.
🤐 O vědomí bez příkras
Pokud vám někdo tvrdí, jak se pečlivě vědomě věnuje desítkám žáků v několika městech a zemích světa proto, aby podpořil jejich růst, lže. Nikdo z nás není schopen vnímat přímo pravdu či vědomou skutečnost. Jsme jen naučení něco za tuto skutečnost považovat. A tak vydáváme velmi často svou představu za pravdu.
Ideálním tvrzením, které vám okamžitě ukáže, jak hluboko je dotyčný namočený ve svém vlastním stínu, je hláška „jsem vědomá bytost“. Většina z nás si na vědomí jen hraje. Ten, kdo vědomým skutečně je, to nikomu neříká, jen se tomu tak lehce usmívá. Ono se dá těžko něco nevyslovitelného popsat pár slovy.
🥰 Pravá tvář lásky
Měl jsem vlastně štěstí, že jsem to aspoň chvíli v životě viděl. Lásku, když přebývala mezi lidmi. Babička vzala dědu za ruku a najednou to vše kolem bylo nějak jinak. Oba byli úplně jiní, každý z nich byl sám dost velká osobnost. Ale v určitých okamžicích se najednou kolem nich zavlnil vzduch a to nepojmenované, nepoznané, tajemné cosi, to po čem my všichni tolik toužíme, bylo najednou mezi nimi.
Vidět ty dva spolu, to byla čistá radost z jejich společného bytí. Pamatuji se, jak lidé z vesnice k nim chodili na návštěvu, na kus řeči. Pod nejrůznějšími záminkami. Vždy to bylo stejné - byla to chuť pobýt chvíli v jejich přítomnosti. Uvědomil jsem si to, až když jsem viděl, kolik lidí jim přišlo na pohřeb. Kolika lidem změnili život jen tím, že byli. Obyčejnými, láskyplnými lidmi. Dvěma svíčkami v životech mnoha jiných lidí.
🕯️ Cesta k autenticitě jsou svíčky a cihly
Vědomí ani láska nejsou produktem vytrvalé lidské práce. Nemohou být, nejsou totiž z tohoto světa. Nejsou podmíněny tímto světem. Jsou darem pro ty, kteří celý život poctivě pracují sami na sobě bez toho, že by to potřebovali sdílet na sociálních sítích. Neříkají tomu, co dělají osobnostní rozvoj. Svému životu dávají jen radost ze své práce.
Jde možná jen o to, naučit se dovolit oné vůli nejvyšší, té které říkáváme láska, naplno se projevit v našem životě. My sami jako lidská vtělení slov: „Tvá vůle se staň!“ Odevzdání se v lásce těmto slovům je jen poznání toho, že skutečné vědomí je spojnicí mezi světy. A cesta k němu trvá celý život. Právě tím obyčejným životem.
Když byly v zimě hodně tmavé noci, babička přišla ke mě a rozsvítila na stolku malou svíčku. Sedla si ke mě, když viděla, že ještě nespím a pohladila mě po vlasech a povídá: „To abys tu nebyl sám“. Děkuju babi. A díky dědo za každou tu cihlu, co jsem ti mohl podat.
