Článek
I když je to třebas banda představ v mysli dotyčného, jest tato země představ skutečností? A co je tedy ta hmotná, hmatná realita? On už sám název té hmatné reality, které říkáme ZEMĚ leccos napovídá.
Ze mě. Staré spisy nám nikdy nelhaly. To vše kolem je země. Kdysi prý řekl Bůh. Za pomoci slova. A to slovo bylo posvátné. A od té doby je také každé slovo posvátné. Všechna slova jdou ze-mě. Do-slova.
Proč jsem na to zapomněl? Přestal jsem jako skoro každý člověk vnímat to, co je posvátné? Protože to vyšlo z něj a ne ze-mě? Protože jeho já není moje já? Jak dlouho se ještě budeme tvářit, že jsme individualitou, když ani nechápeme, co je to být individualita?
Individualita je doslova všechno. Je to i náš lidský pohled, dotyk i hlas. Ten reálný dotyk, pohled i hlas. To všechno jde z nás. A bez usměrnění je to ale jen obrovskou vlnou moci, ano mocnou energetickou vlnou, i když plnou lásky.
Ale vlnou tsunami. Bezmocně, bezcílně se válející časem a prostorem. A co jí dáváme my lidé, když ji usměrňujeme k jinému člověku svou pozorností? Směr! K jednomu člověku? Nebo ke všem lidem? A možná je skutečná moc to, že tuto energii vůbec můžeme směřovat.
Komu ji věnujeme a proč je už na nás. Jak by to totiž vypadalo, kdyby světem obíhalo triliony vln z nejhlubší úrovně bytí? A každá by směřovala někam jinam. K jinému člověku? Náš lidský život je často přirovnáván k plavbě.
Takže plujeme. Na rozbouřených vlnách osudu plujeme a troskotáme. To pravda častěji. Jako bychom to odněkud znali? Z našeho života? Ze současnosti? Jsme tak osleplí vlastní důležitostí.
Zmítáni vlnami naší vlastní energie, která se bezcílně toulá prostorem a časem a bez našeho vědomí se nám tak vrací a pomáhá nám troskotat tam, kde my chceme jen zakotvit? Ano i taková je naše existence. Je bezcílná.
V jednoho Boha věřit budeš! A my jsme se akorát spletli v tom, co je Bůh a pereme se tak s každým, kdo věří v toho jiného. V jiný obraz Boha. My všichni věříme ve stejného Boha. Ten je jen jeden.
Ale jak potom můžeme mít vztah, na té nejhlubší úrovní bytí, a to lidskou reálnou formou k několika lidem najednou? Můžeme jim rozumět, to ano, ale jako hmotní a reální lidé máme vztah k jednomu. K člověku. Jen k jednomu. K tomu nejhlouběji působícímu člověku. V nás. Ale není to náš Bůh. Je jen naším zhmotněním toho, co považuji nejlepší vycházejícím ZE-MĚ.
Protože to dělává láska. Umožňuje vyjít ven tomu nejlepšímu v nás. Nasměřovat svou pozornost a tím i sebe a nastavit směr, kurz a zakotvit se svou lodí po dlouhé plavbě u jiné země. To je vztah. Pak už jen zavolat Ahoj. A pak drcnout lodí o břeh. Zakotvit. Vystoupit z lodi. Při vítat. Pře? Nadávky? Asi jsme drcli moc? Ale i to je realita zakotvení v životě člověka.
Že vás taky se*ou ty věčně přirážející lodě bez posádky? A že u nás každou chvíli zkouší zakotvit jinej Bludnej Holanďan? Copak můžete zakotvit v realitě s láskou k člověku na lanech ze strachu? Strachu ZE-MĚ? A tak sjíždíme celý vesmír na vlnách plných přetržených lan a do všech stran vrháme kotvy plné strachu v naději, že se někde zaseknou.
A taková je i naše tzv. láska, náš tzv. vztah i náš tzv. život. Iluze promítána z ne-země do země. A víte, co na to pomáhá? Až zase příště někam přijedete, neřvěte hned Ahoj a nezabírejte si přístav jen pro sebe.
Zakotvěte dál od břehu a na malém člunu s několika vybranými dary navštivte novou zemi s úctou a respektem. A možná, když se k tomu hezky a patřičně upravíte, obléknete a navoníte, to abyste zdůraznili svou vnitřní krásu, dostanete právo přistát a zakotvit.
Právo přistát totiž uděluje majitel přístavu. A když budete dodržovat místní zvyky, možná získáte pro svou loď novy domov. Mateřský přístav. Protože ten váš starý už povětšinou dávno vzala voda. Z té božské potopy. Taky z vašich tsunami vln.
A tak plujeme tím, co nazýváme životem, ale co se mu ani vzdáleně pranic nepodobá a dobývajíce nové země a stavějíce nové lodě. Ale potápíme se. Celý ten širý dlouhý čas se jen potápíme.
Tedy zatím to tak máme. Namísto toho se můžeme stát bezpečnou zemi = přístavem pro všechny lodě, co chtějí zakotvit. V jednotě. A s nimi se všemi pak plout.
Je jedno kam. Cíl a směr je v podstatě vždy jen jeden. Nazývejme jej mnoha jmény a slovy. Je jen jeden. Do srdce druhé ze-mě. Ale v reálném životě více, jak jednu loď sami neuřídíte.
A náš reálný život tady a teď, je taky jen jeden. Dostali jsme jej k životu. K reálnému životu. K směřování. K cílům. K budování. K ničení. Ke všemu, k čemu se my sami rozhodneme.
Sami sobě jsme lodí i přístavem. Plavit i zakotvit můžeme vždy jen v jednom. Plavidle i přístavu. A když máme v reálném vědomí i svou lásku, tak i s láskou.
Která vychází ze mě.
