Článek
Bejvalky všem vadí. Žádné hádky, žádné kecy, prostě nebyl doma. Ani nevím proč jsem rozvod chtěla, nic mi nechybělo, jenom vzít za ruku.
Měli jsme stejného advokáta, zastupoval nás oba. Vše za jednu hodinu bylo domluveno a nikdo z nás neprotestoval.
Na stání přišel v krásném obleku a moc mu to slušelo. Já jsem na sobě měla tmavě modré šaty mojí maminky a blonďaté vlasy sepnuté do drdolu. Na první pohled bylo soudu jasné, proč se rozvádíme. On mluvil jasně a zvučně a já jsem potichu mumlala, v ruce kapesníček. Ty šaty jsem nikdy nenosila, blonďaté vlasy byly rozpuštěné. Za hoďku byl šmytec.
Proti soudu byla kavárna. Dali jsme si tam v klidu skleničku a zůstali jsme kamarádi. A já byla bejvalka.
Po dvou letech byla v práci oslava mojí kamarádky z kapely.
Vrazila jsem k ní do kanceláře, nevěděla jsem, že právě přijímá nového pracovníka. Zmizela jsem, ale pomyslela jsem si: „Sakra, to je ale pěkný chlap.“
Za měsíc se u mě doma rozdrnčel vchodový zvonek. Za dveřmi stál ON. Uvařila jsem mu kafe a můj syn přinesl z lednice velkou Becherovku. Cupkal s ní po chodbě do obýváku a držel ji pevně v malých dlaních. Řekla jsem mu: „Kamarád, návštěva, pije, hrnek.“ Syn přijel s oranžovou velkou tatrou a ukazoval na auto.
Syn pořád nosil tu Becherovku, přesto, že jsme ji nikdy neotevřeli. Syn to viděl jinak, vybral si nového tátu.
On chtěl mě, já chtěla jeho, a syn nám požehnal.
