Článek
„Ježkovy voči, něco mě chňaplo za nohu!“ lekla jsem se.
„Co to je?“
Ze sladké vody se vynořila hlava Kapitána.
„Ty ses zbláznil! Kdybych nebyla ve vodě, tak mám v kalhotkách bobky,“ vyjela jsem na něj.
Odpověděl:
„Zvykej si, jednou to přijde.“
Naposledy jsem mu říkala, když jsme jeli městem: „Zastav, až to půjde.“
Zastavil na velkém prostorném parkovišti s vysokými majestátními stromy, ve vzduchu bylo cítit slunce a zářila tam důstojnost. Zarazila jsem se při pohledu na to prostranství. Křikla jsem na Kapitána:
„Víš, kde jsi zastavil? To je krematorium.“
Odpověděl suše:
„Zvykej si.“
Jednou jsme plachtili v bouřce, blesky lítaly sem tam a záda jsme měli rudá od krup. Nestačili jsme ani servat plachty, jak rychle to přišlo. Zakotvili jsme v malé temné zátoce - čtyři plachetnice s posádkou. Nemělo cenu se převlékat, voda z nás stříkala jako z kohoutku. Byli jsme zvyklí na vítr, bouřky i slunce. Na vítr jsme plachtili a v bouřce pili rum. Za slunce jsme byli mokří ve vodě.
Do zátoky slunce nesvítilo, jen se prodíralo vysokými stromy. Na hladině plavalo všechno, co bouře kde ukradla. Rozjaření krapítkem rumové radosti jsme naskákali všichni do vody, která hřála víc než vzduch. Laškovali jsme spolu na hladině i pod ní. Dělali jsme fóry na film Čelisti.
Hladina slapské přehrady se pročistila, ale pod vodou bylo hluboké temno. Najednou jsme strnuli. V dálce jsme viděli malé bubliny a nikde nikdo, ani lodička. Zlověstné bubliny se začaly zvětšovat, jak rychle se k nám přibližovaly. Rychle jsme se škrábali na plachetnice, jako sardinky naráželi na sebe, zakopávali jsme o lana. Říkali jsme si:
„Co to může být za příšeru? Žralok nebo Lochneska to být nemůže.“
Bubliny se přiblížily a začaly stoupat vzhůru. Na hladině dělaly vodní gejzíry. Křečovitě jsme se drželi zábradlí.
Bubliny udělaly poslední velký gejzír. Vynořila se hlava potápěče. Dal si brýle na čelo, z úst vytáhl šnorchl a udiveně se díval na naše ztuhlé ksichty. Řekl: „No co, mám bójku ve vedlejší zátoce, tady prohlížím dno a chtělo se mi kadit.“
Měl pravdu, ten můj Kapitán. Už čtyřicet šest let smrdíme spolu na světě. Doslova a do písmene. Dnes Kapitán říká:
„Zvykej si, přijdou chemické zbraně.“
