Článek
Mám sedmdesát roků plus a můj Kapitán těsně pod osmdesát mínus. Co se tak za ty roky u nás vlastně změnilo? Možná vůbec nic a možná strašně moc.
Nevím, jestli jsme se za tu dobu naučili správně žít, jestli jsme žili podle nějakých tabulkových lidských zákonů nebo předpisů. Dokonce ani nemáme stejné příjmení. Ani nemusíme nikomu dokazovat, že jsme se před lety skutečně vzali.
Jen se občas stává, že třeba na veterině jmenují Kapitána mým příjmením, nebo když volám za Kapitána jeho operátorovi, musím se představit jeho jménem. Není to pro nás ale nějak důležité. Ani to, proč to tak vlastně je.
Vždycky jsem si sice myslela, že si jednou to své příjmení změním. Kapitán od samého začátku našeho manželství s oblibou říká: „Nechala si svoje umělecké jméno.“ Nenechala, žádný velký umělec jsem nikdy nebyla, jen jsem se tehdy pod synovy školní úkoly chtěla podepisovat stejným jménem, jako měl on.
Pro mě a Kapitána bylo vždycky nejdůležitější, že když jdeme někam spolu pěšky, tak se dosud držíme za ruce. I když dneska už se spíše jeden o druhého opíráme, aby se nám náhodou netočila hlava. Jistíme se navzájem, abychom neupadli. A v autě vozíme minerálku na doplňování našeho pitného režimu.
Když jede Kapitán sám nakupovat, z parkoviště mi pokaždé napíše stručnou SMS: „OK.“ Nebo já mu napíšu: „Jsi naživu?“ A on mi s ledovým klidem odpoví: „Ne.“ Když jede sám autem, ptám se ho: „Máš ledvinu?“ On odpoví: „Mám tři.“ Jen jsme se za ty roky zkrátka naučili jeden druhého hlídat. Nic víc v tom není.
Ne, jako obyčejné koště v domácnosti jsem si opravdu nikdy nepřipadala, ani jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlela. Na všem jsme se doma vždycky v klidu dokázali domluvit, přestože jsme se právě v tu stejnou chvíli pohádali.
Řekla bych, že se za ty desítky let od naší svatby vlastně nic zásadního nezměnilo. Možná jenom to, že dneska už oba o trochu rychleji běžíme na záchod.
