Článek
Seděl pod stromem a bílé okvětní plátky mu padaly do očí. Hlavu měl opřenou o starý kmen jabloně. Díval se jasnýma očima na květiny v malé zahrádce u chaloupky, kde kdysi bydlel s maminkou. Říkal si: „Až půjdu do důchodu, přečtu si všechny knihy a pustím si k tomu hudbu.“ V chaloupce se vršily hromady knih, ale ten přístroj na CD neměl. Myslel na to, že jednou…
Rozjímal pod stromem a hladil jeho starou drsnou kůru. Jeho oči těkaly z červených pivoněk s bílými okraji až k vysoké cihlové zdi na malou rezavou kovovou branku, která vedla na silnici. Seděl a čekal….
Vrzla branka a ozvalo se to, na co dlouho čekal.
„Ahoj tati.“
„Jakou jste měli cestu? Ráno v osm hodin jste vyjeli, je neděle a žádný provoz na silnicích.“
„Byla to hrůza, všude samé pochody, vlajky, alegorické vozy a skandující lidi při dechovce. Nedalo se vůbec projet. Padesát kilometrů čekání.“
„No, hlavně, že jste už tady. Včera jsem dodělal kamenný krb s dřevěnou rampou. Zapálíme ho slavnostně spolu a ťukneme si skleničkou na tvé narozeniny.“
„Ty červené tulipány, které jsi mi dal k narozeninám, jsou pořád krásné a živé.“
„To mám radost, vím, že je máš ráda. Pojď do chaloupky, ukážu ti nové knihy.“
„Příště ti přivezu cédéčkovač a budeme spolu poslouchat čelo, árie, cokoliv. Hlavně, že budeme spolu. Ale nejdřív si dáme venku kávu, máš tam nové kytky a malou jablůňku, opravil jsi zeď.“
“Ještě musím obrousit a natřít branku. Mám tolik plánů do důchodu, že ani všechno nestihnu. Pořád si říkám, jednou…
Možná, že budu sedět pod velkou starou jabloní a čekat na tebe. Možná…”
Byl 1. Máj brzy ráno, ale stejně už bylo pozdě. Oslavovala bych, kdybych nemusela tatínkovi v ten den zatlačit jeho velké krásné hnědé oči. Rozstřihnout při oblékání jeho bílou košili. Nesnesla jsem, aby se ho někdo cizí dotknul. Jeho černý, už omšelý kožený diář mám už takřka čtyřicet let. V kolonce data 1. květen je červená poznámka: „Oslava narozenin, moje holčička.“*
