Článek
„Tohle je Bora Von Rhona Exte,“ řekl děda, když nám představoval psa. Ukázal prstem na chlupatou dělovou kouli s plandavýma ušima, které se nechtěly zatím postavit. No, volejte takhle na ovčáka. Než to vyslovíte, je váš pes v kelu. Moje maminka to vyřešila okamžitě. Spletla jméno a zavolala na fenku: „Rono!!!“ Od té doby to byla Rona, která celý život zůstala šlechtičnou. Nikdy nebyla nafrněná a dědovi vždy sežrala maso, co měl na talíři. Babička dědovi pořád přidávala jídlo a divila se, kam to ten chlap dává.
Děda nás někdy vozil starým Populárem k rybníku, kde nejdřív vykoupal Ronu, dal jí povel: „Hlídej ručník.“ Potom strčil do vody nás. Rozhodně se s učením nepáral.
„Kopej rukama i nohama!“ křikl na mě děda uprostřed rybníka a vyhodil mě z loďky do vody. S ledovým klidem. Já jsem se ani trochu nebála. Čněl se nade mnou do výšky a do šířky. Byl námořník, který sloužil v Boce Kotorské a řecko-římský zápasník. Ruce měl jako medvěd a já jsem byla malá ukecaná holka. Potom jsme spolu plavali přes rybník až na druhý břeh. Lidé se divili, kde jsem se tam vzala. Ptali se dědy, jestli mě měl na zádech, když přes něj krauloval.
Maminka Ronu používala jako kvalitní prověřenou chůvu. Bylo na ni spolehnutí. Maminka mohla nechat bráchu na dece na zahrádce s příkazem: „Hlídej!“ a šla vařit oběd. Rona pečovala ráda. Když se ten prcek překulil, čumákem ho dostrkala zpátky. Myslím, že by ho i nakojila. Taková to byla frajerka. Seděla u kočárku a nenechala žádnou bábu na miminko prskat. Vycenila zuby a prskala taky.
Odešla v devíti letech. Sice požehnaných, ale pro nás krátkých.
Opět doma padla věta: „Už nikdy nebudeme mít psa!“ Přišel Princ Filip a další.
Teprve dnes, když zachraňujeme naše štěně, jsme pochopili, že psi neodcházejí. To štěně, má po každém našem psovi, jednu činnost. Ale jen jednu svoji vlastní. Prostě se naši psi domluvili a usoudili, že si ho zasloužíme. A ta činnost? „Startuje“.
