Článek
Pořád to platí! Jako na starém obraze vlámských mistrů. Po pomyslném červeném koberci lezou bohatí měšťané do řiti „Měšce“ člověka. Už tenkrát peníze vládly světem. Nevím, ale na krásném obraze to vidím. Asi ani nebyla žádná cenzura malování, ale rozhodně tím obrazem je vyjádřeno arogantní chování bohatých lidí. Pro mě je moc smutné, že je obraz poplatný naší dnešní době.
Platí i na politiky, kteří jsou ale našimi zaměstnanci. Jeden si dovolí zavolat kvůli fotbalu, aby hráče nepotrestali. Druhý oroduje za sportovce ze státu, který vraždí. Kde je olympijská myšlenka? A když někdo má na hlavě helmu s hrdiny jako úctu k nim, je potrestán.
Nevidím to u nás obyčejných lidí, ale nadáváme jenom po hospodách. Spoléhala jsem, a spoléhám, na mladé lidi. Vím, že se jim to nelíbí. Chtějí žít naplno, nenechají si nic nařizovat, tak doufám, že proti tomu něco udělají. Přemýšlím, kde se to v nás starších lidech ztratilo. Ten pocit sounáležitosti, pomoci druhým, mezi námi je a funguje. Ale mám pocit, že my starší a staří jedeme pořád ve stejných kolejích. Necháváme si všechno líbit, málokdy se ozýváme. Nevím, proč.
Jednou jsem seděla venku na lavičce. Svítilo slunce a na stole ležel můj hrnek s kávou. Dobíjela jsem si baterky, dívala se na zelené stromy, nikde lidi, možná myslivec nebo pytlák v lese. Srnky se za rohem pásly, zajíc běžel po silnici a volavka se pokoušela v potoce najít něco k snědku. Nikdo jí neříkal, to nesmíš. Protože zvířata a ptáci si vezmou jen, co potřebují k životu.
Nechci dávat žádné poučení, jen bych moc chtěla, abychom otevřeli zeširoka oči. Byli k životu a smrti pokorní. Vážili si toho, že každé ráno začne jen obyčejný den.
Dnes se stydíme i někdy za své jméno, používáme přezdívky, měníme si příjmení, když se nám nelíbí. Ten obraz namaloval jeden ze synů malíře stejného jména. Možná mohl malovat pod pseudonymem, ale to jméno pro něj byla čest. Odlišil se jenom přidáním či ubráním jednoho písmena. A stejně všichni věděli, o koho jde.
Uběhlo od té doby tolik let, myslíte, že je doba lepší, klidnější, mírumilovnější a laskavější?
Na tu lavičku si tenkrát přisedli dva kamarádi hasiči. Po dlouhé cestě odložili batohy ze zad a jeden druhému pomáhal. Ten jeden mladý hasič vyhořel a ten druhý hasič na něj dával po cestě pozor. Uvařila jsem jim kávu, tak jako každému, kdo v zimě do údolí zabloudil. Odpočinuli si a nahodili na záda zase bágly. Ten vyhořelý hasič mi děkoval, ne za to, že dostal kávu, ale že pochopil, že jsem na tom byla stejně, už vyhořelá dvakrát. Tenkrát jsem si nemohla dát batoh na záda a jít, něco mě svazovalo, asi odvaha.
Ten vyhořelý hasič mi při odchodu řekl: „Vezmu si batoh na záda a vůbec nevím, kam půjdu. Ale vím, že si po cestě vyčistím hlavu. A až bude čistá jako lilie, možná budu zase hasič s odvahou.“
Přála bych si, abychom si všichni dokázali dát na záda batoh, najít odvahu něco v našem životě změnit. Nestydět se za naše jméno, za národ, za zemi. Ten obraz má název „POCHLEBCI“. Krásně znějící slovo, které vystihuje naši dobu.
