Kašlala jsem na úřad, nic jiného mi nezbylo

Neměla jsem práci a ÚP ji pro padesátky neměl. Tentokrát jsem se ani tam neptala. Přijeli jsme z Řecka a nevěděli, co dál. Našla jsem v annonci malý inzerát, okamžitě jsem tam telefonovala a hned jsme jeli. Já jsem vypadala po sedmi měsících v Řecku jako hnědá scvrklá švestka a můj ON jako vysoký opálený elegán. Vždycky vypadal líp a já nevím, jak to ti chlapi dělají, přitom byl starší než já. Proč si mě vlastně vzal, to tedy fakt nevím? Asi proto, že jsem taky hrála na kytaru a zpívala v kapele.

Když jsem stála na kopci a dívala se do údolí, řekla jsem si: „Tak o tuhle práci opravdu stojím!“

Doma jsem naplnila hnědé kožené desky doklady, všechny, co jsem měla. Od rodného listu přes trestní rejstřík po vysvědčení i oddací list. Přibalila bych klidně i toaletní papír, kdyby mi pomohl dostat tu práci.

Bylo to v sobotu dopoledne a rekreační středisko, kde jsem chtěla pracovat, praskalo ve švech. Majitel pořád někde poletoval, hlídal si provoz střediska jako oko v hlavě. Takže nás přijímali jeho rodiče. Přibližně stejného věku.

Posadili nás ke stolu v krásném pubu s barem a kulečníkem a nabídli nám kávu. Já jsem na ten velký dřevěný stůl položila narvané desky s doklady a oni na ně po očku koukali jako na zjevení. Byla to doba, kdy úřad práce posílal pracovníky, kteří ráno nastoupili a večer zmizeli. Celé dopoledne jsme se skvěle všichni bavili nejen o práci, ale i o životě. Sedli jsme si okamžitě. My jsme s deskami působili jako exoti a oni nás přijali.

Byly jen tři pracovní podmínky – celou zimu hlídat a neopouštět areál, topit a starat se o psa. Pro nás pracanty selanka. Navíc jsme v lednu přišli o ovčáka a krásný husky nám ze smutku pomohl.

Tatínkovy desky se osvědčily, zůstali jsme tam dvacet let. První zimu byl majitel ostražitý. Říkal: „Uvidíme, je to divné, pracují, nepijí a je na ně spolehnutí.“

Hned první procházku se psem modrooký husky čapnul v křoví velkou kost. Říkala jsem mu sice pusť, ale dělal si ze mě srandu. Tahala jsem ho na dlouhé kurtě křovím, mezi stromy, po loukách. Pořád ji měl v hubě a já v nohou pět kilometrů. Vzdychla jsem si a potichu mu řekla: „Jdeme domů i s kostí, pán se bude na mě zlobit, ale už je mi to jedno.“ Pes se na mě moudře podíval, vyflusl tu zatracenou kost a v poklidu kráčel domů.

Pořád si říkám: „Zlaté tatínkovy desky“, které mám dodnes.

Začali jsme žít jinak. V zimě hrách a čočku a v létě zeleninu a ovoce v Řecku. V klidu, pohodě a bez stresu.