Článek
„Jedou na nás tanky,“ ozvalo se v noci ve dvě hodiny z rádia. Seděli jsme u něj, ucho k němu přilepené. Pamatuji každou vteřinu. Vedle mě tatínek a maminka, babička po domě hledala zásoby a náboje a děda pušku na kance.
Seděli jsme takhle do rána. Vůbec jsme tomu nemohli uvěřit. Proč tanky? Proč odtamtud, z Ruska? Co se děje? Proč nás jedou zachránit?
Byla jsem starší puberťačka, tu dobu jsem prožívala každou vteřinou. A v tu chvíli mi z očí vytekl potok slz. Měla jsem strach. Nebyla jsem v tom sama. To pokoření, bezmoc, lítost, ponížení. Ten strach, co bude. Ten šok: jedou na nás tanky. Bude válka? Nebo co bude?
K ránu jsem už byla vyčerpaná, nešlo mi ani spát. Země se probouzela a lidé viděli kolony, vojáky a tanky. Myslím, že ten strach v tu chvíli byl národní.
Ale potom se něco změnilo. Shrbená záda se narovnala vztekem. Z očí všech létaly bojové jiskry. Strach zmizel. Zůstalo jen odhodlání. Odvaha nenechat si to líbit. Lidé plivali na vojáky, na tanky. Malovali po zdech nápisy. Umírali.
Je to dávno, a stejně si pamatuji každou vteřinu. Ale nejvíc si pamatuji, že snad nebylo člověka, který by nedostal vztek. Dostal sílu, chtěl proti tomu v té chvíli něco udělat. I to málo. Odplivnout si před vojákem, před tankem. Ukázat vztyčený prst nebo zadek rudé barvě.
Všichni věděli, do čeho jdou. Věděli, že přichází smrt. To odhodlání, síla, vzdor, zlost, vztek, pomsta. To vzetí naší vlajky hrdě nad hlavu, vyvěsit ji po barákách, mávat s ní na ulici před tanky. Plivnout na tu rudou barvu. Spálit ji.
Věděli, že se jim ta rudá barva pomstí. A stejně šli a umírali.
A my dnes zapomínáme. Jaké to bylo zvednout hrdě hlavu v roce 1968.
