Článek
Mindráky mě trápily, jednou jsem byla tlustá, podruhé neschopná, potřetí špatná matka. A teď najednou tohle – moje články na Seznam Medium četlo 320 000 lidí, pořád se tomu divím. V noci jsem si všechny články ze života přečetla znovu. Najednou jsem viděla, že čtenářům říkám, jaká dobrá matka jsem byla. Nebyla.
Dělala jsem hrozné chyby. Dítě mi vypadlo z kočárku. Zapomněla jsem děti u rybníka, kde jsem klidně hrála v noci na kytaru a ony spaly v autě. Viděli mě s opicí na rameni, opřenou doma o futro, protože jsem hrála v hospodě na basu. Jedno pivo a netrefila jsem domů. Připálila jsem jídlo, srazila buchtu, knedlíky. Zapomínala jsem na svátky, na narozeniny, na dárky. Nebyla jsem dobrá matka a babička, vlastní nebo nevlastní, je to jedno. A oni mě přesto všechno celý život zachraňují, mají o mě strach, teď čtou moje články. Nebyla jsem dobrá matka a babička, na to mám být pyšná?
A teď najednou píšu články, ve kterých se chlubím, že jsem zachránila svoje dítě. Ale já jsem ho postrčila jen do života. V podstatě se dopekl sám. Je úžasný, tak jako ostatní moje děti a vnuci. Tak na ty jsem pyšná, ne na sebe. Praskám pýchou nad tím mým ON, že to nikdy se mnou nevzdal, ne na sebe. Byla jsem k ničemu.
Teď píšu, chválím se, psaním zatěžuji editory Seznam Medium, čímž jim děkuji. Nutím své čtenáře ke čtení mých blábolů, protože píši, jak mi zobák narostl, a oni mě čtou. Tak na tohle jsem pyšná, ne na sebe.
Nikdy jsem nepsala, až loni na podzim. Ani jsem neuměla napsat povídku, a stejně jsem ji poslala do soutěže. Říkali, že neskončila poslední, že se jim líbila. To fakt nechápu, proto vám ji ukážu. Klidně jsem ji poslala s chybami, na malém tabletu mi to ani nešlo opravit. Takový paskvil. Ne, nejsem dokonalá, jsem jako ta moje první povídka.
Po povídce jsem napsala knihu, drze jsem ji šoupla do další soutěže, která končí 31. 8. 2026. Vidím už na PC modro bílou obálku. Ta kniha je tak přímá, že jsem se při psaní málem zlomila. Po srpnu vydávám deset kusů pro rodinu na památku. Vůbec dnes nevím, jestli ji pošlu do světa, jestli dokážu ukázat i svoje střeva obrácená naruby.
Ne, na sebe nejsem pyšná. Jsem pyšná na svoje čtenáře, editory. Ale hlavně na naše děti a vnuky, vlastní, nevlastní. Na svého Kapitána ON. To oni mě celý život zachraňovali a pořád zachraňují, to oni mě naučili žít, postavit se na správnou stranu. Tak na ně jsem pyšná, ne na sebe.
Nebyla jsem vždycky dobrá matka a babička, jen jsem se snažila. To oni ze mě udělali šťastnou, živou, píšící starou babku. Na ně jsem pyšná, rozhodně ne na sebe. Jim děkuji za svůj život. Bez nich bych to nedala.
A moje kniha? Uvidím, snad dokážu poslat ji do světa, protože kdyby ta moje kniha, ta moje zpověď, moje katarze, zachránila jen jeden jediný život. Tak to bych byla konečně na sebe pyšná.
Moje první povídka: Jak šlo pivo na pivo
Motto:
S láskou k pivu se nerodíte.
Nehledejte ji.
Přijde sama nehledaně, nečekaně.
Jak si pivo našlo 70+
Mé celoživotní zkušenosti s pivem byly takřka nulové.
Sice jsem jako malá holčička běhala dědovi pro pivo.
Pěšky, dva kilometry, s obrovským džbánem.
Sotva jsem ho unesla, ale byla to velká pocta.
Děda říkal:
„Ať ti nespadne pěna.“
Vždycky spadla, asi mě neměla ráda.
Ale jak jsem tak to pivo karbovala cestou, snažilo se o čepici.
A děda pochválil.
Tajně jsem ochutnávala, ale moc velká láska to nebyla.
Jako mladá jsem jezdila na gumáku Lužnici.
Kormidelník, háček a mezi námi sedělo banjo a kytara.
Občas se vyhřívaly na sluníčku, ale přežily.
A večer, kde jinde než po hospodách.
Kdybychom vypili všechny panáky, co nám místní poslali, naše játra by byla na padrť.
Tak jenom pivo.
Jednou jsem, já macecha, odložila malého synka.
No a co s časem? Pořádně si to užít!
A v tom na mě zavolal kamarád:
„Pojď na jedno.“
No, proč ne.
V hospodě hrála kapela.
A já najednou vlála za obrovskou basou, ač jsem neuměla.
A světe div se, dala jsem to.
Opravdu, ale opravdu to bylo jedno pivo.
Ale když jsem chtěla jít domů, kamarád mě musel navigovat:
„Tam ne.“
„Tam nebydlíš.“
„Musíš po schodech na kopec.“
Otočil mě do směru a já šla.
Tedy šla?
Doma jsem se v obýváku opřela o futra.
A můj milovaný a takřka dospělá dcera jenom protočili oči.
Ani jsem se nestyděla.
Bylo přece jenom jedno!
A pak to jednou přišlo!
Láska po zbytek života. Samo a jen tak.
Soused začal vařit domácí pivo.
Venku se houpaly štoky, a já vzpomínala na doby brigád na chmelu.
Zase se mi chtělo alespoň jednou zatáhnout.
Uspořádal velkou degustaci s přednáškou.
Teprve tam jsem pochopila, že pivo není jen pivo.
Je zároveň lék, vitamín, láska.
Různá barva, příchuť, obsah, velká historie.
A obrovský kumšt ho dobře uvařit.
A vše, co jsme ochutnali, byl balzám na duši i tělo.
No jo, ale večer jsme měli problém přejít ulici.
A to bydlíme naproti.
Od té doby jedu na pivo.
Ale já se vlastně léčím.
Konečně se raduje má děloha – sice už ji dlouho nepotřebuji, ale chce být v teple a ví.
Pivo léčí.
Dnes popíjím to svoje jedno s láskou. Někdy i tři.
Už je to můj večerní rituál.
V koupelně, sedíc nahá na záchodě, máčím nohy v lavoru s krapítkem oliváče, přitom masíruji svá bolavá záda obrovskou masážní pistolí.
Vypadá jak jateční.
Fakt pohled k popukání.
K tomu jedno.
A spím jako miminko.
Na oslavu piva. Za tu velkou lásku.
Pohádka o pivu
Žilo bylo jedno pivo,
říkalo si:
„Ó, já se mám!“
„Jaký jsem já elegán!“
Na hlavě mám čepici,
pod čepicí studnici.
A pak jednou vbrzku,
potkal něžnou pivničku.
Krásná pěna, barvička,
štíhlý pas a prdelka.
Dva melounky nahoře,
na sedmém schodu v komoře.
A tak jednou v pokoře,
nožky měla nahoře.
Velká láska to prý byla,
a potom, když porodila:
„Hele, naše pivečko.“
Krásné, malé, zase pěna,
po tátovi očička,
po mamince barvička.
Seběhly se všechny tetky:
„To je kousek!“
řekli strejci.
Kamarád mu povídal:
„Jedno bych si s tebou dal.“
A co na to pivnička?
Po návratu hubička.
A pak kolem měsíčka,
obíhala holčička.
Že by jenom pohádka?
Lenka Wlasáková
